Když jsme byli s bráchou malý, schovávali jsme se tam a hledali víly nebo jim stavěli chaloupky. Každá procházka po zahradě za teplého počasí byla zároveň bohatou svačinkou skládající se z plodů zahrady divů, jak jsem ji přezdívala. To už je ale dávno, když jsme ještě byli malí, věřili na kouzla a měli času plné hrsti bez strachu, že nám proteče mezi prsty.

Teď už to tak snadné není.

Byly prázdniny a měla jsem jen dva dny na to být doma, než jsem měla jet na chatu s kamarády a hned na to mi navazovala brigáda. Pro moje ojedinělé dva dny klidu jsem si představovala něco jiného.

Určitě jsem nepočítala, že bych jela jako jediná k babičce pomoct ji s uklízením zaprášené, staré půdy, na kterou nás jaké malé nechtěla ani pustit, kolik tam bylo prachu.

Teď tam jedu.

Brácha samozřejmě jet nemusel. Zrovna odmaturoval a přijali ho na práva. Bude z něho velký pán a právník. Celá rodina se z toho mola zavýskat, takže měl volnou ruku v tom, co bude dělat o jeho posledních prázdninách před vejškou.

Což jsem já jakožto jeho mladší sestra neměla.

Zazvonila jsem na starý nazlátlý zvonek, který byl slyšet až ven, ale ne na zahradu. Rovnou jsem šla k bráně, jak bylo zvykem a čekala. Nic. Chtěla jsem jít a zvonit znovu, ale to už se otevírala brána do země divů, jak bych dříve podotkla.

Vešla jsem do ní a spatřila usměvavý obličejík mojí maličké babičky. Mnula si ruce jak to vždy dělávala a čekala než vejdu, aby zase mohla vrata zavřít.

V moment, kdy jsem uviděla její milý úsměv, který mi vždy přinesl klid, trocha těch negativních pocitů ze mě odpadla. „Ahoj, babi!“ Pozdravila jsem ji a šla ji naproti.“ „Kočičko moje.“ Pozdravila, sešla těch pár schůdků a měkce mě objala. Byl to pocit domova.

Teď už byla o dobrou hlavu a půl menší než já. Oddělili jsme se a vyrazili k domu.

„Nechceš něco k pití? Mám čaj, ale na ten je asi moc teplo, ale víš, co mám?“ Otočila se ke mně náhle s povytaženým obočím, ukazováčkem směrujícím k nebi a výrazem vyřešení složitého matematického příkladu. Nemohla jsem si pomoct, ale usmát se: „Copak?“

Babička na mě koukala se sebe uspokojeným úsměvem: „Jak nám vzadu rostou bezinky,“ ukazovala u toho vrásčitým prstíkem, „tak jsem z nich udělala sirup, chceš bezinkovou šťávu?“

„Hmm, možná později,“ poděkovala jsem.

Babiččinu šťávu jsem dlouho neměla, ale připojila k výzvě o nejedení sladkého s heslem hubneme do plavek, či co. Moc mě to nebralo, ale kamarádi to dělali, tak jsem se přidala. To, jak moc bych si tu šťávu dala, jsem nepřiznala.

Následovala jsem babičku rovnou na půdu.

Vchod na půdu byla vlastně jen malá dvířka zamčená na klíček, který se ze zámku nevyndával. Uprostřed malého pokojík, který byl přistavený do jiného. Díky vysokým stropům, to nebyl problém.

Stály jsem před malými dvířky a babička si pomalu klekla a odemknula je. Ty se se skřípěním otevřely a odhalily nepořádek uvnitř.

Babička si opět pomalu stoupla a promnula si ruce. „Tak jo, kočičko, je potřeba utřít prach, porovnat to tam a vynosit nádobí. Nádobí je v těch hnědých krabicích úplně vzadu vedle skříně. Zatím udělám sváču.“

Vypadala, že už je na odchodu, ale ještě se na mě otočila. „A kočičko, kdybys tam náhodou viděla knížku se třemi zlatými proužky, tak mi ji prosím přines, ale moc šancí tomu nedávám.“

Kývla se spikleneckým úsměvem, pohladila mě po paži a vydala se po schodech dolů.

Chtěla jsem protestovat, ale zarazila jsem se. Samozřejmě, že babička se s tím tahat nebude a děda má moc práce na zahradě a ještě k tomu koleno. Máma fakt myslela, že to budu dělat sama.

Povzdychla jsem si a klekla na čtyři. Pomalu jsem začala s hadrem a kyblíčkem v ruce lézt dovnitř. Tam už jsem se mohla narovnat.

Strop tam byl vysoký, přecházející do střechy s obrovskými okny. Skrz ně dovnitř sálaly proudy světla a vedra. Ve světle jako baletky tancovala zrnka prachu.

Procházela jsem místností a po cestě občas něco setřela.

„Au!“ Vyjekla jsem a bokem mi projela ostrá bolest. Vrazila jsem do starého stolku.

„Pitomej stůl,“ zanadávala jsem.

Při vracení stolku na místo, jsem si všimla nepatrného rožku. Opatrně jsem k němu přešla a podívala se za něj. Byla tam polička plná starých knih.

Jako malá jsem ráda četla, dokonce jsem to milovala, teď už na to nemám čas.

Začala jsem postupně vyndávat knihy a otírat je od prachu. Byly to knížky po mojí mamince a některé dokonce po babičce.

Jak jsem vyndávala knihu po knize a srovnávala je do sloupků na podlahu, všimla jsem si, že za policemi není dřevěná stěna, jako všude kolem.

Nemohla jsem si být jistá, co tam přesně je. Stále to bylo zakryté stíny a zbylými knihami.

Nedočkavě, ale trochu skepticky jsem začala vyndávat jednu knihu za druhou, brala jsem je i po dvou, po třech. Chtěla jsem se co nejrychleji dostat k vyřešení záhady. Když jsem však vyndala poslední štos knih, nic. Nadšení povadlo. Opravdu tam byla jenom černá stěna knihovny. Přejela jsem po ni rukou, nebylo na ni nic záhadného. Byla jsem zklamaná a cítila se hloupě pro uvěření takovým nesmyslům.

Povzdychla jsem si a vzala poslední knihu z knihovny do ruky a pomalu ji začala otírat.nUž jsem ji tam chtěla vrátit, když v tom se ozvalo „cvak“. Otočila jsem se a zamrzla. Tam, kde ještě před chvílí byly poličky, byl – ani nevím, co přesně to bylo. Vypadalo to jako dveře do jiného světa.

Dveře připomínaly rám kouzelného obrazu. Schovával se tam hluboký les, byl to ale prapodivný les. Na tmavých stromech místo listů rostly knihy, které protínaly paprsky světla jako meče a na zemi byla na pohled ta nejjemnější tráva s mechem.

V žilách se mi rozproudil adrenalin, ale zvědavost ho přebila a já vstoupila dovnitř. Bylo to, jako bych se poprvé nadechla.

Tenhle prapodivný "knihovnoles" voněl jako hluboký les po dešti. Připomínalo mi to, když jsem s dědou Milanem chodívala na procházky s Terinkou do průhonického parku.

Všude kolem zpívali ptáci, které jsem neviděla. Zpívali ty nejpodivnější melodie, které jsem nikdy předtím neslyšela. Když jsem se zaposlouchala, byly to i příběhy. Jeden jsem poznala, byla to Polednice. Připomínalo mi, když jsme byli s bráchou malí, jak nám babička hrávala divadlo o Erbenových básních. A hned jsem poznala další, byla to opera Ukradená nevěsta, tu mi babička často zpívala.

Opatrně jsem pokračovala hlouběji do lesa. Každý strom byl jiný. Měl jiného autora, žánr, rok...

Při obdivování krásy korun stromů jsem nedávala pozo,r kam šlapu a zakopla o kořen jednoho stromu. Vyjekla jsem, ztratila rovnováhu a tvrdě dopadla mezi kořeny sousední borovice, teda alespoň ji to připomínalo.

Když jsem se z pádu vzpamatovala, uvědomila jsem si, že držím něco v ruce. Byla to kniha. Při pádu jsem ji musela utrhnout. Než jsem si ji stačila pořádně prohlédnout, uslyšela jsem pištění a šustění. Rozhlédla jsem se, ale nic podivného jsem neviděla, pak jsem ale vzhlédla a tam to bylo.

Spousty podivných maličkých postaviček, trochu připomínající víly. Na to, ale byly až moc děsivé. Nebudu se je snažit popsat, protože si myslím, že na to nemám dostatečnou slovní zásobu. Neměla jsem přestat číst. Jediné, co můžu říct je, že nějakým způsobem vypadaly jakoby knihy dostaly dech a bez formy a okovů reality vstoupily do života. Bylo to děsivé, ale nádherné.

Všechny najednou ke mně začaly letět a mně zamrzla krev v žilách a dech se vypařil z plic. Bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhla. Snažila jsem se dívat pod nohy, kde se pode mnou propadali stezky z jemného mechu připomínající peřinu a z popadaných listů knih.

Na popsaném textu mi podkluzovaly nohy a v mechové peřině se mi špatně držel balanc. Ale ty knižní věcičky mně děsily víc než možnost zlomeného kotníku. Přeskočila jsem několik tlustých kořenů trčících z půdy a vyhnula se keřům. Jak jsem utíkala hlouběji do lesa, k mému náhlému zjištění, zakopla jsem o jeden z kořenů a tvrdě dopadla na kolena a odřela si loket. Ucítila jsem ostrou pálivou bolest. Pomalu jsem se otočila a sedla si. Odhalená kolena jsem teď měla úplně rozervaná, stejně tak jako loket. Samozřejmě jsem musela dopadnout na jediné místo, kdy nebyl mech.

I když mi logika říkala, abych se zvedla a utíkala jako o život, nemohla jsem ji poslechnout. Seděla jsem tam na zemi ve své sukýnce a tričku jako malé dítě a plakala a plakala. Pálily mě oči a tváře jsem měla celé zvlhlé.

Najednou jsem uslyšela jemný hlas: „Copak copak, maličká?“

Posunula jsem si ruce z očí a podívala se, kdo na mě mluví. Byla to jedna z těch postaviček. Měla narůžovělé konečky prstů, nosu a křídel. Překvapeně jsem na ni civěla a postavička se na mě zvědavě usmívala. 

„Já jsem se asi ztratila," vykoktala jsem, můj hlas zněl jemněji než si ho pamatuju. Začaly mi téct slzy: „A chci domů, k babičce.“ Propukla jsem v pláč.

Postavičky začaly o něčem ševelit a rozhlížet se po sobě.

„My tě domů doprovodíme!“ „Tudy! Tudy!" překřikovaly se náhle.

Pomalu jsem ty podivné postavičky následovala. Pořád mi něco povídaly nebo zpívaly a jejich křidýlka cinkala, jak rolničky, když se hýbaly. Teď už nevypadaly tak děsivě.

Protahovaly mě kolem různých stromů a žánrů, potůčků a roklinek. Byla to jiná cesta než, kterou jsem sem přišla.

Prošli jsme kolem jezírka, na který nešel jiný popis než:

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky

A tahle část Máje se v tichosti roznášela po hladině.

Zadívala jsem se do ní a na krátký moment zamrzla. Byla jsem to já, ale byla jsem zase malá holčička. Než jsem stačila zareagovat, víly mě táhly dál po cestičce. Než jsem se nadála, stála jsem u dveří vedoucí do knihovny. Otočila jsem se na víly, které se na mě umívaly svými různorodými úsměvy. Zamávala jsem jim a ony mi zamávaly zpátky a křičely, ať zas přijdu na návštěvu. Co mě zarazilo bylo, když opakovaly: „Přijď zas na návštěvu! Už jsi tu dlouho nebyla! Chybíš nám!“ Jako bych tam někdy předtím byla.

Prolezla jsem knihovnou a ocitla se opět na půdě. Už jsem nebyla malá, byla jsem to zase já. Oddychla jsem si. V tom jsem uslyšela babičku, jak na mě volá. Rozběhla jsem se k ní celá udýchaná.

Babička v ruce měla bezinkovou šťávu, kterou mi podávala a já si ji vděčně vzala. Do háje, ta šťáva byla ještě lepší než si pamatuju.

„Koukám, že jsi přeci jenom objevila něco zajímavého," povídala, zatímco jsem pila.

Málem jsem se zadusila šťávou.

Chtěla jsem něco vykoktat při kuckání, když v tom mi babička vzala z ruky knihu se třemi zlatými proužky, kterou jsem předtím nedopatřením utrhla a nepustila z ruky.

„Jeee, ty jsi ji přece jen našla! Tuhle jsem dřív milovala, nemohla jsem ji dát z ruky.“ Prohlížela si knížku pohledem plným vzpomínek. Pak se pohledem vrátila ke mně a usmála se: „Tak půjdeme se najíst?“ Kývla jsem dychtivě hlavou.

K čertu se vším, tohle jsem já a budu si dělat, co chci, nějaká výzva, kterou ani nechci dělat se může jít bodnout.

Následovala jsem babičku a můj pohled se stále vracel k pootevřeným dvířkům půdy. Babiččina úsměvu jsem si nevšimla.

Říše divů se mi vrátila s ní i kouzla.

Od té doby jsem zas psala, věřila na kouzla a lásku a nedala už nikdy knihu z ruky.