Naproti ní seděl zchátralý člověk s cedulkou na krku, jako mají malí školáci, aby neztratili průkazku na MHD. Nakloním se k němu a čtu: jméno, adresa, telefon, to kdyby se ztratil, a dobří lidé ho mohli doručit domů. Vizitka mu smutně bimbala na hrudi.
Jsem vůl. Ptám se Jany, sestry oslavenkyně: „To je Váš otec“? Průser. Byl to manžel. Má jen o osm let více, ale vypadal o generaci starší. Ony mají každá jiného otce. Nebylo to poprvé, co jsem se zmýlil. Dělám na pár hodin správce v MŠ a povídám chlapovi mezi čtyřicítkou a padesátkou: „Dědeček si přišel pro Honzíka“. Neuvědomil jsem si, že dnes dělají děti muži v pokročilejším věku!
Jana má s manželem těžký život. Alzheimerova nemoc ho navštívila již v sedmdesáti letech a je to horší a horší. Chodí ráno brzy nakupovat, když ještě spí. Přes den ho hlídá, aby jí neutekl. Staví před něho omezeně jídlo, protože on neví, kolik toho jí. Jedl by pořád a vše. Každý den musí prát. Na noc mu dává kalhotky. To má on teprve 75 let. Zatím to zvládá. Jaké je horší postižení, duševní nebo fyzické? Přikláním se k tomu prvnímu. Obě jsou zátěž.
Podle odborníků začíná stáří, když dovršíte 75 let. Takže za 3 roky budu starý. Je to nezvratné. Testosteron a vlasy mě řídnou. Je pravdou, že když kolem mě přejde hezká žena, tak touhu již necítím. Na druhou stranu jsem svobodnější. Žádná mě neomámí, nezmanipuluje, ani nezblbne. Na záchod si dojdu. Domů ještě trefím. Sportuji, slézám s kamarády hory, pár hodin týdně pracuji. Chodím do nemocnice pomáhat nemocným. Píši příběhy pro lidi. Pořád miluji život. A mám rád lidi. Co bych v tomto věku ještě chtěl.
Pokud to čtete i vy, chlapi, tak vězte, že pokud máte vedle sebe ženu, tak tu budete déle. Proč? Protože o vás pečuje, ale také na vás dohlédne. Pánové, když se svou ženou společně zestárnete, má vás pořád ještě ráda a je to v jejích silách, tak je pravděpodobné, že se o vás ve stáří postará. Samozřejmě to platí i obráceně.
