Když jsme položili výzdobu hrobů, zapálili svíčky a zavzpomínali, jako každý rok jsem věnoval svoji pozornost zvláštnímu koutu tohoto hřbitova. Je to hromadný hrob, který vyvolává zamyšlení nad určitou částí naší historie, nad peripetiemi výkladu této historie a na jejím konjunkturálním zneužívání.
V onom koutě hřbitova se sešla zvláštní společnost. Je zde pohřbeno okolo dvou set obětí, které zemřely v cikánském táboře v Letech, dvě německé děti, které zemřely na konci II.světové války ve stotisícové zácpě před kontrolním a propouštěcím bodem do amerického sektoru před Čimelicemi na strakonické silnici a dva sovětští vojáci, kteří zde zahynuli na konci války.
Oběti z cikánského tábora v Letech zde mají desky se jmény a nacionálemi a sousoší třech truchlících a rozbitého kola od kočovného vozu. A jakési léty opršelé zbytky kytice, či věnce a a jedné plyšové hračky. Holt kladení věnců se přestěhovalo do památníku u několik kilometrů vzdáleného pozemku tábora a z těchto dvou set mrtvých se stali druhořadí mrtví. Z asi šesti tisíc původních českých Cikánů přežilo II. světovou válku jen asi 600. A ti se ztratili v záplavě rumunských, maďarských, polských Romů, kteří do Čech přišli postupem času ze Slovenska. Takže ti mrtví z letovského tábora v hromadném hrobě nemají ani potomky, kteří by jejich hrob přišli navštívit. Takže jsem asi jeden z mála, kdo se u jejich hrobu jednou, či dvakrát do roka zastaví.
Dalšími druhořadými mrtvými se stali ti dva zde pohřbení sovětští vojáci. Stále zde stojí pylon s rudou hvězdou a jejich jmény, ale doba slavnostních shromáždění s kladením věnců a stafáží pionýrů je také pryč. Holt doba se změnila, z úhlavních přátel jsou dnes úhlavní nepřátelé. Ale ti dva mrtví vojáci jsou pořád ti stejní, kteří odešli do války a už se domů nevrátili. Stali se z nich druhořadí mrtví.
Společenství tohoto koutu hromadných hrobů poslední dobou doplnil náhrobek s deskou, na které stojí jedno jméno kompletní a jedno jen s příjmením. Hrob dvou dětí německých uprchlíků, kteří na konci II.světové války stáli několikadenní desítky kilometrů dluhou frontu v naději, že se jim podaří dostat do pár kilometrů vzdáleného amerického sektoru. Nejen tyto děti nepřežily. Jedno bylo zřejmě větší, druhé patrně novorozenec, kterého nestačili ani pokřtít. Proto jen to příjmení. Původně zde připomínal tyto mrtvé děti jen takový zašlý kámen s nečitelným nápisem. Nový náhrobek je důstojnější. Přesto je to hrob kdesi daleko od blízkých, hrob v cizí zemi, hrob druhořadých mrtvých.
Tak by to opravdu nemělo být.
