Do oblasti jezdím převážně za Poličku tudy
což je v létě tudy.
a pokud jedu na Sněžné, tak tohle fotografické odpočívadlo s pohledem na Blatiny nevynechám v létě
ani na podzim.
Kam jinam za rakem, než do Račína. Jedna ze soch Michala Olšiaka, které jsou rozesety po Ždárských vrších.
Jedeme ještě k větší vodě. Vírská přehrada. Jako orientační indikátor stavu vody slouží zatopená betonárka. Když jsou zásobníky vidět, vody je málo. Jako v tomto případě hodně málo.
Tady je to už v pořádku.
Do třetice přehrada kousek od hráze. Typ stromu neznám, ale neznám ani motorkáře, který by se pod ním nezvěčnil.
Kousek nad přehradou si dovolím, ještě jednu srovnávačku.
Člověk svoji činností vytvořil jakési rozhraní. Tohle jsem si od tebe pronajal a tohle si přírodo nech.
Také se člověku občas podaří vložit do přírody svoje stavení, které celkový ráz nekazí. Vesnická památková rezervace Krátká u Sněžného.
Před Jimramovem.
Nad Jimramovem, dole teče Svratka,
to je ona a
v Jimramově. Rodný dům bratří Mrštíků. Nejen pro literáty známá dvojka, ale víte jak se jmenovali jmény? Jen takové opáčko. Alois a Vilém.
Další sídlo a pořádně honosné. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře je dílem slavného architekta Jana Blažeje Santiniho - Aichela. Odborníci říkají, že se jedná o jeho vrcholný projekt. My laici s tím souhlasíme.
Neprojektoval však pouze honosné stavby. Opat Václav Vejmluva nechal podle návrhu Santiniho vybudovat kolem roku 1720 v Ostrově nad Oslavou zájezdní panskou hospodu, která sloužila pro odpočinek církevních hodnostářů při cestě do Žďáru.
Hotel Ski zná každý lyžař, zvláště pak biatlonista.
Tak ještě pár panoramat
a nějakej ten strom.
Telecí, Lukasova lípa. Jedna z nejmohutnějších u nás a zároveň památný strom a ještě k tomu zpívající. Pověst říká, že v době temna v ní ukrytý jistý vlastenec přepisoval Nový zákon a žalmy, které si prozpěvoval.
Ne každý den ukazuje podzim svoji líbeznou tvář, a tak
než se zase vybere,
hurá na večeři a do tepla.
