Lucie 2.

Lucko, počkej na mne,“ volala na ni přítelkyně Jarmila, když druhý den ráno Lucie spěchala do školy.
„Kam tak letíš? Stalo se něco?“
„Ale ne,“ odpověděla Lucie, „to jen ze zvyku.“
„Hele, Lucko, proč si tě včera volal Voříšek do ředitelny?“ vyzvídala Jarmila. „Říká se, že se bude přidávat, nebo aspoň budou odměny, bylo to ono?“
Lucie chvíli mlčela. Pak zavrtěla hlavou a odpověděla.
„Ne, odměn se to opravdu netýkalo. Nebo aspoň vás ostatních. Jarmilo, já bych možná potřebovala něco probrat, třeba mi něco poradíš. Máš po vyučování čas na kafe nebo zase musíš rychle domů?“
„Musím spěchat domů, tchyně dnes jde k doktorovi, takže hlídá jen do dvou. Co kdybys šla ty se mnou k nám? Pustí tě Martin?“
Lucka sebou trhla.
„Já..., já..., jasně půjdu s tebou. Aspoň se zase jednou pomazlím s Karlíčkem!“ pousmála se. „Už je zdravý?“
„V pondělí už jde do školky. Člověče, já jsem za tu naši babičku tak ráda! Kdybych s ním musela být s těma jeho rýmičkama pokaždé doma, Vořech by mě už asi dávno vyhodil!“
„Rýmičky?“ usmála se i Lucka. „Jarčo, ty ani nevíš, co to znamená, taková mužská rýmička!“
„Jenom se neboj, on velký Karel není až takový tvrďák, jak se dělá,“ smála se Jarmila. „Rýmičky má také. Tak to odpoledne platí, jo?“
Šly a povídaly si, zdravily se s žáky i maminkami přivážejícími do školy menší děti. Už byly skoro u školní budovy, když Jarmilu něco zaujalo. Zrychlila krok a upřela zrak na skupinku kluků, jen tak jako náhodou stojící za silným kmenem staré lípy. Pak vyjekla.
„Ježišmarjá, podívej, ten kluk Starých se už zase pere! Michale, Olivere, okamžitě jděte od sebe! A všichni mazejte do šaten! Hned!“
Dva kluci na zemi se ale rvali dál. Jarmila bez vhání vtrhla mezi stojící uličníky a chytila jednoho z rváčů za límec bundy.
„Olivere, dost. Dost!“ křikla hlasitě a přísně, aby její rozkaz došel až k uším kluka. Ten se na chvíli zarazil a pak se rozzuřeně obrátil k osobě, která mu bránila v další akci. Až pak poznal učitelku a malinko zkrotl. Přihlížející se s brumláním začali rozcházet. Michal, druhý z rváčů, se zvedl ze země a vykřikl.
„To on, on si začal! Já se jen bránil!“
„Tak proč potom zrovna on má rozbitý nos a teče mu krev?“ zeptala se Jarmila sarkasticky. „Oba do ředitelny. Teď hned!“ a hnala oba kluky před sebou.
„Zvládla to perfektně,“ dívala se za ní Lucie. „Mě k tomu vůbec nepotřebovala!“
S Jarmilou se neznají dlouho. Seznámily se až loni na podzim, když Jarmila po mateřské nastoupila zpět do práce. A když se daly do řeči, Lucie s úžasem zjistila, že Jarmilin manžel Karel je jedním z mnoha Martinových kamarádů. O Karlovi Martin doma mluvil často. „Kamarádili jsme spolu už ve školce,“ řekl Martin, když je spolu kdysi seznamoval. Brzy po té se Karlovi narodil syn, a Martin ho s ním tehdy řádně oslavil. Karlovi se tehdy ani moc nedivila. Z vyprávění manžela už věděla že se oženil do rodiny, ve které se už několik generací rodily jen holčičky. Takže malý Karlík byl nadějí pro manžely dvou Jarmiliných sester a všech sestřenic v rodině, že když se jednomu z nich tu holčičí řadu podařilo zlomit, podaří se ti i dalším.
Jarmila jí později vyprávěla, jak se kasal Honza, manžel starší Jarmiliny sestry Hany.
„Do roka a do dne! Do roka a do dne a budu mít také syna!“
„Ale jdi, ty brepto,“ smála se mu Hana. „Neměla bych do toho také nějak mluvit?
„Samozřejmě, bez tebe to nepůjde,“ souhlasil Honza. Dal jí pusu, pak popadl své dvě malé dcerky najednou do náruče a zvedl je do vzduchu.
„Co říkáte, holky, chcete bratříčka?“
Hana pak opravdu do roka rodila, ovšem opět holčičku. Honza se dal ale slyšet, že prý mu to nijak nevadí. Miluje je všechny čtyři stejně, na holky je tedy zvyklý a za kluka by žádnou z nich nevyměnil.
„Proč jsi mi nikdy neřekl, že Karlova manželka je také učitelka?“ ptala se pak Martina.
„Proč? Co bych ti měl povídat o takové nezajímavé slepici?“ ušklíbl se Martin. „Karel šlápl hodně vedle, když si vzal zrovna ji. Jako by na světě nebyly hezčí a chytřejší holky. A on si vezme zrovna ji. Učitelku! Pche!“
Lucie na něj tehdy zírala a překvapením se nezmohla na slovo.
„Já jsem přece také učitelka!“ vyhrkla po chvíli. „Nikdy jsi mi neřekl, že by ti to vadilo!“
Upřeně se na Martina zahleděla, čekala, co jí odpoví. Až moc dobře si pamatovala, co před časem nechtě zaslechla v předsíni.
Martin si ale jejího rozrušení nevšiml. Jen se zasmál a lehkomyslně odsekl.
„Na rozdíl od ní ty jsi aspoň hezká!“
„Jen hezká?“ šeptla Lucie, ale toho už si Martin nevšímal.
Teď se Lucie rozhlédla po postávajících postavičkách žáků, komentujících rvačku a zásah učitelky, a pevným hlasem nařídila.
„Neslyšeli jste? Okamžitě všichni do šaten. Za chvíli bude zvonit!“
Chvíli počkala, než se hloučky dětí neochotně rozešly směrem ke vchodu do školy, a pak se vydala stejným směrem.
Na chodbě potkala Jarmilu. Už samotnou bez obou kluků.
„Proč se ti kluci zase prali?“ zeptala se jí, ale hned se otočila na druhou stranu. Na poslední chvíli zachytila malou holčičku, do které strčila starší dívka běžící kolem. Jarmila jen mávla rukou a šla po svých.
„Pardon,“ křikla dívka a běžela dál.
„Zdeno,“ houkla za ní Lucie. „Po chodbě se neběhá!“
To už ale Zdena neslyšela. Doběhla zatím k jiné dívce stojící u posledních dveří na konci chodby, obě daly hlavy k sobě a o něčem si špitaly.
„Copak ty děláš na tomto patře?“ laskavě se zeptala Lucie holčičky. „Do které třídy chodíš?Zabloudila jsi?“
„Do první A,“ tiše odpověděla holčička. „Náš Tomáš zapomněl doma svačinu, a maminka mi řekla, ať mu ji donesu. Ale já ho nemůžu najít!“
Děvčátko Lucii řeklo, že se jmenuje Anetka Novotná, bratr prý chodí do sedmičky, ale do které, to nevědělo. Evidentně bylo vyděšené z hluku a zmatku, který na chodbě s třídami starších dětí panoval. Lucie se jí musela chvíli vyptávat, aby zjistila, o co jde.
Anetku maminka do školy přivezla autem a pak spěchala do práce. Tomáš se autem vozit nechtěl, prý je na to už velký. Ale když ráno odešel, maminka zjistila, že svou svačinu nechal na stole, a tak požádala Anetku, aby ji bratrovi zanesla. Jenže Anetka se ztratila a teď neví kde je. A holčička se rozplakala.
“Neplač,“ uklidňovala ji Lucie, „já vím, kde je tvoje třída, zavedu tě tam.“
„Jsi cizí?“ zeptala se vážně holčička a upřela na ni uplakané oči. „Maminka říkala, že s cizími lidmi nesmím nikam chodit!“
„Maminka ti to říká dobře!“ usmála se na ni Lucie. „Já jsem tady také učitelka, víš? A nepůjdeme spolu nikam, kde to neznáš. Jen sejdeme tady po schodech a pak kousek po chodbě. A tam už bude tvoje třída.“
Odvedla Anetku, vyhledala si, do které třídy chodí její bratr a předala mu svačinu. Pak ještě honem vyřídila, co bylo nutné, a po škole se už rozlehlo hlasité zvonění, ohlašující začátek první vyučovací hodiny.

Lucie 2.

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více