Následuje studená sprcha, rozvička, a to hlavně protahovací cviky. Dnes ještě navíc i lopata na odhazování asi 10 cm vrstvy sněhu z chodníku. Následuje kouknutí na počítač, nějaké jídlo a pak už domácí práce, obchod a povinnosti, které mám napsány v kalendáři.
Někdy zvládám všechno dobře, někdy hůř. Včera jsem třeba měla v úmyslu jít do přírody, ale začalo dost sněžit, takže byla delší chvíle na počítač. A velmi mne zaujala nová literární soutěž a já dnes ihned píši na téma: Moje oblíbená cesta.
Velmi ráda chodím do přírody (teď pro zdravotní problémy už jen kratší trasy), tak jako ráda občas jezdím k rodiným příslušníkům, známým nebo na občasný výlet. Ale teď vám napíši svoji neobvyklou večerní cestu a ta už je od roku 1971 - takže letos už 55 roků. Jsem psavec, psávala jsem si už od dětství deník.
V roce 1970 jsme se stěhovali do Boskovic do velmi nedodělaného domku, a proto jsem nějaké věci nechala ve svém rodišti. Byl to hlavně větší starý kufr, kde jsem měla uschovány právě svoje první deníčky, převázanou stohu hezkých dopisů, které jsem dostávala, nějaké fotografie. Také jsem tam měla uschován svůj první dětský "Památníček" s kresbičkami i veršíky od svých kamarádek, spolužaček, některých učitelů a i jiné pro mne velmi, velmi cenné věci.
Bohužel 15. srpna roku 1971 zasáhl při bouřce blesk poblíž našeho domu transformátor a jeho odrazem projel blesk střechou našeho rodného domu. Ihned vzplála střecha a půda celého domu, takže i ten pro mne nejcenější kufr shořel. To už jsem byla na své druhé mateřské dovolené a po prožitém neštěstí, které nás všechny velmi zasáhlo, jsem se trochu vzpamatovala a rozhodla, že si začnu zase psát nový deník.
Při malých dětech a práci kolem domácnosti jsem si občas vyšetřila po večerech čas a sedla k deníku. Byl to velmi silný deník formátu A4 a zapisovala jsem si tam nejdůležitější události. Byly to nejen rodinné, ale postupně i ty, které se odehrávaly v naší zemi a moje různé postřehy na ně. A zjistila jsem, že se ten můj deníček stává tím mým nejlepším přítelem. Psala jsem tam všechno, co přinášel čas. Střídalo se období radosti, štěstí, elánu, tak jako chvíle bolesti, smutku i deprese. U mého nejvěrnějšího přítele - deníku - jsem se necítila tak moc sama.
Do toho deníčku jsem mohla napsat všechno, co bych nemohla říct někomu jinému nebo malým dětem, i když jsem se jim moc věnovala. Jejich svět v dětství jsem se snažila víc připodobňovat pohádce, i když i ty mají občas něco smutného.
A tak jsem psala, napřed jen občas a jak se děti osamostatnily a já ovdověla, tak se můj deník už stal mým každodeníčkem. A velmi mi pomáhal v mém životě, který nevedl jen růžovými cestami, ale občas i velmi bolestnými a trnitými tak moc, že jsem často nevěděla, jak se dostat dál. Ale myslím si, že právě tím psaním, kdy jsem se dokázala ze všeho vypsat, jsem ten život, často velmi nesnadný, i lépe zvládala. A dělám to do dneška. Každý večer jdu na chvíli ke stolu, vezmu propisovačku a něco napíši - už je to pochopitelně deník několikátý. Někdy jsou to jen tři věty, ale občas i tři stránky. A až pak teprve poděkuji nebesům za prožitý den, který jsem zvládla.
A vím po těch mnoha a mnoha letech, že ten můj každodeník je nejen mým nezištným přítelem, ale i lékařem. Protože když se někdy začtu do minulých let, tak vím, že mnohé nebyly opravdu lehké, ale po čase se proměnily v lepší. Svoje problémy bych mohla přirovnat k velikým balvanům, které jsem nosila na zádech. Po čase se proměnily v oblázky a nakonec zmizely úplně.
Už velmi dlouho používám počítač - první jsme vyhráli v soutěži Mladé fronty Dnes počátkem 90.let, ale svůj každodeníček si píši stále jen propisovací tužkou. A vím, že právě tím svým psaním jsem si dodávala tu největší sílu a elán do dalšího života a dnes už si musím dodávat ten největší elán do dalších dní pro mne snad už jen nevyzpytatelného pozdního stáří...
P.S.: Ukazuji vám jen malý úryvek začátku mého deníku, psaného od roku 1971. Bohužel mi odešel skener, tak jsem dokázala tento úryvek jen nafotit a proto není úplně kvalitní.
FOTO: Marie Ženatová
