Současně vám neběhají hlavou myšlenky, jak pominuté puberťačky s úsilím se prosadit, naopak, souzníte se vším, co vás obklopuje v bezbřehém klidu? Tak tomu já říkám, že do mne drclo štěstí.
Drcnutá štěstím se loudám a všechno se mi na pohled zdá krásné. Přeji si to rozpoložení nevyplašit, pro jeho čistotu, nehmatatelnost, beztížnost. Téměř se nenadechuji, abych labutěnku vnitřního prožitku výdechem nevyfoukla.
Drcnutá štěstím se ztrácím v čase. Mír v duši se mi zrodil přetavením mých obyčejných všedností – nikdo momentálně ode mne nic nepotřebuje, vše je vypořádané, nikomu nic nedlužím, nikdo mi nic nedluží, miluji a jsem milována, já i mé okolí jsme relativně zdrávi, jsem potřebnou babičkou a nikomu nepřekážím. Prostě a zkrátka, je vše v pořádku.
Život je prima. Na světě je krásně.
Ještě si chvíli a blaženě kráčím jakoby ve stavu bez tíže, než přijde – střih! O slovo se hlásí hašteřivé myšlenky.
Je opravdu všechno v pořádku?
Boty mi ztěžknou. Vnitřní spokojenost je pryč. Píchne mne u žaludku. Čarodějka pochybnost mi soukromý křišťálový pořádek hroutí do cinkavých střepin obav a strachů, přicházejících ze vzdálenějšího surového světa.
Štěstí odletělo a já jsem se nechala vlákat do mého vnitřního rozhovoru o chamtivé podbízivé realitě, která dnes ráda obléká šaty zalátané z pojmů: oligarchická tyranie, sociopatiské elity, Epsteinovy spisy, transhumanismus, psychopatologie a koncentrace moci, digitální fašismus, monopolizace ekonomiky, konspirační debilizace, sebevražedná legitimita, udržitelnost stability planetárního systému aj.
Brrrrrrrrrrrrrrrr!
Tolikrát jsem si slibovala, že příště ty chytrosti číst nebudu. Jen mi dělají v hlavě kotrmelce. Vnucují mi pocity bezmoci a provinění za to, že tuším, že svět už není v pořádku, a že si dopřeji drcnutí se se štěstím.
