Většina z nás je miluje pro jejich krémovou chuť a schopnost proměnit se v dokonalou veganskou smetanu. Ale věděli jste, že kešu oříšek, jak ho známe z regálů je vlastně „uprchlíkem“ z toxického vězení? Cesta kešu na váš stůl je fascinujícím příběhem o nebezpečné chemii a botanické kuriozitě.
Ořech, který roste „venku“
Když se podíváte na to, jak roste vlašský ořech nebo mandle, vidíte plod schovaný uvnitř slupky. Kešu na to jde jinak. Roste na stromě zvaném ledvinník západní a jeho podoba vás zaskočí. Na větvi visí velká, červená nebo žlutá „kešu jablka“ (pseudo-plody). A právě na jejich spodku, jako malý, šedivý přívěsek, visí samotný ořech v tvrdé skořápce.
Chemická zbraň v každém plodu
Důvod, proč v obchodě nikdy nenajdete kešu v louskatelné skořápce, je prostý: je to nebezpečné. Skořápka kešu totiž obsahuje hustou, pryskyřičnou kapalinu zvanou kyselina anarkardová. Tato látka je chemicky velmi blízká urushiolu – tedy stejnému toxinu, který najdete v jedovatém břečťanu.
Pokud byste se pokusili syrový ořech rozlousknout rukama, riskujete těžké poleptání a bolestivé puchýře. Tato „obrana“ stromu je tak silná, že i lidé, kteří kešu ručně zpracovávají, musí mít ruce chráněné silnou vrstvou popela nebo oleje.
Od ohně k vaší svačině
Aby se ořech stal jedlým, musí projít „očistcem“. Tradičně se ořechy napařují nebo praží při vysokých teplotách, aby se toxické oleje zneutralizovaly a skořápka zkřehla. Teprve poté je bezpečné se k oříšku dostat. To, co v obchodě kupujeme jako „raw kešu“, ve skutečnosti prošlo jemným tepelným procesem, který zaručuje, že se k vám toxin nedostane.
Tip na konec: Kešu není jen o tucích. Obsahuje vysoké množství hořčíku, který je klíčový pro boj s únavou a stresem. Příště, až si dáte hrst těchto oříšků, vzpomeňte si na tu neuvěřitelnou cestu z jedovatého plodu až k vám do dlaně.