Život mu mohla zachránit jedině operace, která však v Portugalsku nebyla možná. Stálo je ohromné úsilí zařídit operaci v zahraničí, ve Francii, kde byla naděje na záchranu dítěte. Pro rodiče to byla strastiplná cesta, kterou museli projít, plná nespočetných překážek, byrokratických, finančních i psychických. Operace se podařila, Federico získal nový život a už jako desetiletý chlapec se proháněl kolem nás na kole.
Jejich příběh, o ohromné oběti rodičů, lásce a desperaci na mě hluboce zapůsobil a v budoucnu jsem si ho nesčetněkrát připomínala.
Uplynuly roky. Vdala jsem se a přivedla na svět syna. Radost netrvala dlouho, v necelých dvou letech onemocněl leukémií. Vyhnu se popisu strachu, bolesti, trápení, nerada se vracím ve vzpomínkách k tomuto období. Dělali jsme všechno možné, abychom našeho jediného syna zachránili, léčili jsme ho i v Paříži. Bila jsem se za něho jako lvice, schopná zatřást celou zeměkoulí, jen aby se uzdravil.
Nepovedlo se. V pěti letech zemřel.
Vzápětí po jeho smrti jsme odcestovali k našim francouzským přátelům. S mužem jsme se nacházeli ve stavu hlubokého zoufalství a beznaděje, všechno pro nás ztratilo smysl. Byla jsem zlá na všechny, na celý svět včetně vesmíru a jeho božstev.
Jednoho dne jsme tankovali v přístavu jachtu přátel, zakotvila vedle nás jiná jachta a na ní naši Portugalci. Vím, zní to jako neuvěřitelný scénář filmu, ale mnohem víc neskutečné a neuvěřitelné bylo to, co jsme se záhy od nich dověděli. Jejich syn Federico nežije. Před měsícem se zabil na motorce, kterou dostal od rodičů ke svým osmnáctým narozeninám. I oni odjeli z domova hledat smysl života.
A tehdy jsem došla k poznání. Jakkoli jsem se nemohla smířit se smrtí svého jediného syna, pochopila jsem jedno. Můžeme to nazvat různě, osud, karma, fatum, předurčení, bůh – nic z toho nepřelstíme, nepodvedeme, není výhybka na vedlejší kolej. Můžeme se pokoušet změnit osud, hrát si na bohy, ale co má být, to bude.
Jako s těmi třemi sudičkami...
