Na jaře v roce 1968 najednou začalo v rádiu hudby ubývat, hrálo se čím dál tím méně a písničky nahrazovalo mluvené slovo. Ale mluví se najednou jinak než dřív, nerozumím tomu, ale cítím to. Mluví se o tom, že v letech nedávno minulých, které jsme vždy jako děti vnímaly jako roky mírové, sluncem zalité, bylo něco špatně, hodně špatně, že se dokonce děly strašné věci.

Takže možná i já jsem dělala něco špatně, když jsem všemu tak věřila a oslavovala ty 1. máje a 9. květny… Také Jiskra jsem byla a toužila po tom červeném šátku, strašně moc, nosila jsem ho ráda, že je mi dnes k smíchu, mě neomlouvá…

Trochu se bojím a vzpomínám, jak jsme měli ve škole besídku, kde se jako sešly děti všech ras a já jsem hrála Eskymáka - dodnes si pamatuji ten text : „Podívejte soudruzi - dopis bez obálky, to nám píší přátelé - děti z velké dálky“ Ale to snad bylo neškodné….Nehledě na to, že jsem z toho měla trauma. Jednak jsem trpěla tím, že mě vybrali za Eskymáka určitě kvůli kulatému obličeji, který jsem nenáviděla a ani kostým nesplňoval mé představy. Eskymácké na něm byly jen návleky na holeně z domácích nevyčiněných králičích kožek, ano taťka by velmi kreativní, jak se dnes říká.

 Dokázal to už rok před tím, když mi zhotovil husitskou zbraň, což jsme dostali ve škole za domácí úkol. Zatímco ostatní děti přinesly na hodinu dějepisu titěrné cepy a sudlice zhotovené z brambor, špejlí a sirek, já se dostavila již v půl osmé před budovu školy s řemdihem v životní, možná i nadživotní velikosti. Pro ty, co v hodinách dějepisu nedávali pozor, nebo jim byla problematika husitství protivná - pozor i takoví spolužáci mezi námi později na střední byli, neboť včas prokoukli komunistickou manipulaci, která z české reformace udělala první socialistickou revoluci. Mezi nimi vynikal dnešní úspěšný lékař, který odmítaje se naučit  cokoliv  z husitství, dostal na gymplu za 4 z milosti, když dějepisář rezignovaně prohlásil : Žij blaze, Sýkoro, i bez husitství….) a nevědí tudíž co je to řemdih, tak vězte, že je to okovaná koule na dlouhém řetězu přikovaná k dřevěné násadě.

 Určitě si dovedete představit jaký ohlas měl můj příchod s touto zbraní před školu. Kluci z vyšších ročníků mi ji okamžitě zabavili a proháněli s ní slabší spolužáky, ohrožujíce je na zdraví, možná i na životě, než zasáhl soudruh ředitel Jaroš. Tento úctyhodný muž zaznamenal z okna ředitelny nebývalý shon a slyšel rykot hodný bitvy u Sudoměře, vyběhl ven a zařval hlasem, za který by se nemusel stydět ani bratr Žižka : „ Kdo to sem přinesl ?“

 Dovedete si představit tu hrůzu, ten můj strach? Já jsem to přinesla. Já, premiantka, malá, hodná a poslušná. Mám se přiznat? Ano, budu statečná jako Zoja Kosmoděmjanská nebo možná bude stačit  jako Odvážná školačka. Soudruh ředitel na mě vážně pohleděl, přijal mé vysvětlení týkajícího se výrobce zbraně, účelu její donášky do školy a osobně odnesl předmět doličný do kabinetu. Jednička za domácí úkol mě sice neminula, ale od té doby jsem lépe rozuměla rčení, že méně znamená více.

Buď jsem mému otci  tuto zkušenost dostatečně nepředala, nebo spíše  to na něj jako na maximalistu nemělo žádný vliv. Projevilo se to napřesrok při sběru léčivých bylin. Než uvedu, co jsme zase ztropili, musím vysvětlit, že v těch raných šedesátých letech byla školní mládež nucena sbírat léčivé byliny od jara do léta, jak by řekla má babička – imrvére furt ! Začínalo se podbělem a pokračovalo přes březové listí, mladé kopřivy, květy jetele a hluchavek, jitrocele atd….

Nám holkám to moc nevadilo, naopak, povídaly jsme si u toho, soutěžily, kdo nasbírá víc, půda od bylin krásně voněla a byly jsme rády, že pomáháme socialistickému národohospodářství. Pro kluky s tou jejich akční povahou to asi muselo být peklo, na předních žebříčcích se většinou neumísťovali.

Ale zpátky k tatínkovi, který se rozhodl, že jeho holčička, která měla vloni největší řemdich, bude mít logicky letos nejvíc usušených mladých kopřiv. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby svůj záměr nezrealizoval tak, že posekal kosou kus louky u Labe, kde sice byly kopřivy, ale nejenom…„ Tati, ale tam je i tráva a plevel…“ upozorňovala jsem ho, když rval již usušenou hmotu do pytle s úmyslem neprodleně se zúčastnit školní soutěže o nejlepšího sběrače. „Neboj se Jaruško, oni si to přeberou“ prohlásil tak přesvědčivě, že už jsem nic nenamítala a hrdě ho následovala do naší školy, kdy jsme se dle očekávání okamžitě získali  metu nejvyšší.  Bohužel pouze do té doby, než byl asi za týden na školní půdě pytel vysypán a jeho hrubě netříděný obsah odhalen. Navzdory tatínkovu očekávání si to „nikdo nepřebral“ a naše následná ostuda  bohužel  zastínila i můj loňský úspěch v prezentaci husitské výzbroje.

Abych byla spravedlivá, moje maminka si s taťkou v kreativitě nezadala.  Dnes vám to bude připadat divné, ale tehdy, když jsem měla za úkol přinést do školy obvaz, neběžela moje matka do lékárny, ale začala pátrat po domácnosti, jak jej vyrobit svépomocí. Vyřádila se na taťkových starších podvlékačkách, které hbitě rozstříhala, obroubila a obvazy z nich vytvořila. Mlhavě si vzpomínám, že jsme tehdy se sestrou na toto téma složily báseň, kterou už jsem ale zapomněla. Zato si vzpomínám na naši další báseň týkající se vyvážení septiku u našeho domu : KDYŽ JE NÁŠ TATÍNEK V RÁŽI, SENKRUVNU (zajímavé slovo, asi z němčiny) VYVÁŽÍ. SMRAD SE TÁHNE CELÝM DOMEM, ZAVÍRÁME OKNA HONEM.

Ale zpátky k mým aktivitám, které by dnes mohly být považovány za zločin! Horší mohlo být mé vystoupení v květnu roku 1962. V naší bývalé Sokolovně jsem totiž vášnivě deklarovala, že už „„17 let nás dělí od těch chvil “….No, ale to byla oslava konce války, vítězství na fašismem… A trauma jsem tentokrát měla pro změnu z toho, že jsem jako jediná neměla bílé punčocháče. Ne, to mohu být v klidu, za to mně nikdo k zodpovědnosti nepovolá, doufám…

Tak co se to děje? Proč všichni poslouchají ty pořady, kde se jen mluví a nezpívá? Proč je doma takové dusno, proč na sebe pořád mamka a bratr tak křičí, a tatínek raději mizí v dílně, aby to nemusel poslouchat a říci svůj názor, nedej bože něco rozhodnout. Co to vlastně znamená, že soudruzi někoho „ pověsili za koule?“  

Brácha, kterému je 26 let, to tvrdí a mamka říká, že pokud to někdo někomu v těch 50 – tých letech udělal, tak to tedy „musel bejt pěkná svině“ , ale ona že tomu nevěří…

Nikoho nezajímá nebo si nevšímá, že tam stojím, je mi 14 a třeštím oči a vlastně ani přesně nevím, co to jsou koule. Oni křičí a opakují strašná slova, o kterých sice už vím, že existují, ale do té doby jsem nevěděla, že se dají tak lehce použít … Hádají se denně a mluví   o  p r o c e s e c h , které bratr podrobně popisuje  a matka popírá. Padají jména jako Horáková, Slánský, Klementis ….A já vůbec nevím o čem to mluví, vždyť tak miluju dějepis, jak to, že ta jména neznám, proč jsme se to neučili?  Právo jsme sice ještě neprobírali, ale  ty procesy přece musí být spravedlivé, ne ? To je pak přece po právu…., nebo snad ne ?

Někdy ovšem převládne i humor, jako třeba když brácha stojí u knihovny, kde na čelném místě trůní kniha Bolševici v podzemí  a on poklepává důrazně na sklo a říká : Studuj matko, studuj…

Moc tomu tedy nerozumím, já bych hlavně chtěla tu muziku, aby se přestali hádat, aby mě měl Honza rád a sestra z Prahy zase brzy přijela. A taky se těším do „devítky“. Byla jsem totiž zařazena do studijní třídy, to je úplně nová instituce - ze tří ročníků byli vybráni žáci s nejlepším prospěchem za účelem náročnější výuky a větší šancí na přijetí na střední školu.

Z knihy Láska podle Párala