Ještě udýchaná chystám ordinaci. Po chvíli kolem otevřených dveří prochází mladá laborantka v bolestném předklonu. Oslovuji ji jménem, ona mě však nevnímá. Všímám si její nápadné bledosti. Drží se za břicho a tiše sténá…

Crrrrr! Budím se z živého snu. S úlevou vcházím do kuchyně a  …ťap, blemt, ťap… lepím se do rozlité kofoly po manželově noční žízni. Opouštím přilepené sametové papuče a bosky odcházím do koupelny pro hadr. Tak velký, jako v tom snu, ale nemáme.

Co že se mi to ještě zdálo? Kouknu na hodiny a ejhle! Čas na snídani mi právě vypršel. Po zrychlené ranní očistě na sebe chvatně navlékám první džíny, které nahmátnu ve skříni.

Na autobusové zastávce jsem včas, a tak šátrám, šátrám,… Ha! Předplacené jízdné je mi teď čočku platné. Měsíčník se krčí v kapse jiných džínsů. Zapomněla jsem na podvečerní procházku jen tak nalehko.

Podávám řidiči deset korun. Ve snu to bylo dvacet. No vždyť, plus cesta zpátky. Ihned se rozhoduji sen přelstít a jít po službě domů pěšky.

Chystám ordinaci. Zůstala po včerejšku přehřátá, a tak si prozatím nechávám otevřené dveře. Po chvíli kolem nich prochází mladá laborantka. Vysmátá a růžolící. Uf! To mi odlehlo!

Obvykle si všechno zajímavé hned sdělujeme, ale tentokrát vyčkávám.

Už dlouho touží po dítěti a právě rozechvěle prožívá své, zatím ne úplně potvrzené, ale nadějné podezření.

Po víkendu přichází pobledlá. Zmíní nějakou střevní chřipku.

„Tak to bylo ono!“ vyhrkávám, když se to dozvídám, a teprve se jí svěřuji se svým snem.

Nebylo.

Veliká radost z potvrzené gravidity jí byla přána jen na několik týdnů. Vzpomínka na můj sen ožila a zabolela.

***

Sešel se rok s rokem, a to milé děvče z laboratoře nám přivezlo ukázat v kočárku svého skutečného malého prince.

Ten už teď, doufám, někde spravedlivě kraluje...