Zápisník starého muže: 105. Sama v lese.

   Neděle, krátce po obědě a žena oznámila, že se ještě zajde podívat do lesa. Možná už začaly růst houby, dodává. Pravděpodobné to mohlo být. Starý pán zaneprázdněn ještě několika povinnostmi před odjezdem domů do města to bere na vědomí a namítne jen, že na houby se chodí ráno a pokud tam něco bylo, už to jiní vysbírali.

   Nenechala se odradit. Vzala svůj houbařský batůžek s pláštěnkou a další taškou, to kdyby těch hub bylo hodně a ještě přidala balíček sušenek. Nějakou sušenku si bere vždy. Proč? Kdyby pití, to se dá pochopit, ale sušenku?    Asi má k tomu nějaký důvod.

   Postupovala pomalu lesem, až spatřila velké zvíře. Asi pes svému páníčkovi odběhl mimo dohled. Tak změnila směr, aby se mu vyhnula. S klackem pro snazší překonávání terénu v jedné ruce a právě rozbalenými sušenkami v druhé ruce pokračovala úzkou stezkou. A tu najednou ten pes už těsně před ní. Zabočila na jednu stranu, on totéž. Koukali na sebe.

   Žena zachovala rozvahu a zavelela mu, ať zmizí. Zareagoval tak, že přikročil ještě blíže. Tak ona naznačila hrozbu tím klackem. Nereagoval. Tak to zkusila po dobrém domluvou. Opět bez úspěchu.

   Pes se choval přátelsky, ale odejít nemínil. Byl hodně velký, vyhublý, špinavý, na pohled zanedbaný a ani obojek neměl. Tady končí legrace, usoudila, nastal problém a možná i nebezpečí hrozí.

   Tak a co teď? Že by úplatek? Odlomila kousek sušenky a podala mu jej. S radosti a chuti jej schlamstl a žadonil o další. Tak další kousek a další, až zůstal jen ten obal. Pochopil, že už více není, ale dával najevo, že by s povděkem uvítal i ten papír. To mu rozmluvila. On pochopil a projevil vděčnost tím, že se připojil k ní a uznal ji za vůdce smečky.

   „Teď budu s tebou a budu tě chránit, ani se od tebe nehnu!“ To říkal jeho pohled, postojem dal jasně najevo a též tak činil. Držel se stále vedle ni, ať zamířila kamkoliv, stále byl poblíž.

   Vraceli se spolu z lesa, minuli první stavení a blížili se k centru obce. Mezi domy už znejistěl, ale stále ji doprovázel. Až když vstoupila za ocení domu zmizel a někam se schoval. Ke své škodě. Žena měla v úmyslu mu něco dát k snědku. Ale upřímně, nakonec byli jsme rádi, že sám zmizel. Co bychom si s ním pak počali?

   Sousedka si povšimla a vysvětlila. Že ten pes už se tam zdržuje delší dobu. Nikomu neubližuje, chytit se nedá, jen trochu důvěry projevil stařence z poslední chalupy. Ta stojí u lesa a tak trochu bokem od cesty. Tam občas přijde sám, když má hlad. Asi si více váží své volnosti a svobody před jistotou a pohodlím u boudy.

   Snad se mu to podaří. Přejme mu to! Místní myslivci už o něm ví a zatím ho nechávají na pokoji. Ale kdo ví? Za pár dnů pořádají myslivci tradiční zábavu se svými specialitami: Kančí kýta, klobásy a salámy ze zvěřiny, srnčí guláš…

   Ze zvěřiny - aha, tak na nic z toho letos asi ani chuť nebude. A budeme velmi dlouho váhat, jestli vůbec něco ochutnáme.