Významnou spojkou obou zemí byla například dcera Přemysla Otakara I., Markéta Přemyslovna. V roce 1205 se provdala za dánského krále Valdemara II. V novém domově na chladném severu přijala jméno Dagmar a stala se jednou z nejoblíbenějších postav dánské historie, která byla v lidových písních a legendách oslavována jako světice, prosící manžela vladaře o propuštění vězňů a snížení daní. Při pátrání v období raného novověku nacházíme propojení na poli bitevním i vědeckém. Slavný dánský astronom Tycho Brade našel azyl na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze poté, co byl vypuzen z Dánska. Jeho pozorování se stala základem pro definici zákonů pohybu planet. Jeho ostatky se dodnes nacházejí v kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí. Během třicetileté války Dánsko pod vedením krále Kristiána IV. vstoupilo do bojů na straně protestantských sil proti Habsburkům. Dánská vojska dokonce operovala v letech 1626-27 na území Slezska a Moravy, kde nájezdníci ovládli řadu měst, včetně Opavy, Krnova, Bruntálu či Těšína.

Osudy obou zemí se v nadcházejících staletích prolnuly ještě několikrát, například během druhé světové války, kdy se staly součástí Třetí říše. Agresivní němečtí sousedé je obsadili téměř bez odporu, v našem případě 15. března 1939, v Dánsku pak zavlál prapor s hákovým křížem 9. dubna 1940. Okupační úřady poslaly téměř 500 dánských Židů do terezínského ghetta, naopak okolo 80 českých židovských dětí se dostalo k pěstounským rodinám na dánský venkov, díky čemuž přežily válku. 

              Po osvobození bylo třeba obnovit diplomatické vztahy. Československé ministerstvo zahraničí poslalo hned v srpnu 1945 do Dánska jako vyslance Zdeňka Němečka (1894-1957), novináře, spisovatele a zkušeného diplomata s letitou praxí z Evropy i zámoří. Byl velkým znalcem a milovníkem dánské literatury, rychle navázal kontakty s místní intelektuální elitou a velmi se také zasloužil o spuštění přímého leteckého spojení mezi Prahou a Kodaní dvakrát týdně. Misi vykonával až do října 1948, kdy rezignoval a přestěhoval se nejprve do Kanady a poté do New Yorku, kde pracoval v redakci Rádia Svobodná Evropa a zůstával literárně činný. V létě 1957 podnikl velkou cestu do Evropy. Nevynechal ani milovanou Kodaň, kde se potkal s přítelkyní, známou slavistkou a beletristkou Else West Neuhardovou. Krátce poté, 6. července, když zrovna pobýval v Mnichově, zemřel na náhlou srdeční příhodu.

           Němeček učinil pro posílení vazeb mnoho, což ovšem nestačilo, aby se severské království zařadilo mezi vyhledávané destinace československých poúnorových uprchlíků. Otěže péče o komunitu převzal legační tajemník na ambasádě, ing. František Köppl, který odmítl, stejně jako jeho někdejší nadřízený, výzvu Černínského paláce, ovládaného komunisty, k návratu domů a zvolil nejistou emigraci. V Kodani založil kancelář pro pomoc československým uprchlíkům, ale jeho služeb využily jen desítky lidí. Sám v dopise příteli do Kanady ze srpna 1950 přiznával, že situace v zemi není ideální:

           „Jest zde mnoho lidí, kteří stále spolupracují ve velké míře s komunisty, jsou mezi nimi i studenti. Jsou zde obchodníci a podnikatelé, kteří provozují intenzivní obchod s Prahou, a jsou zde strany – komunistická a radikálně zemědělská, zvaná Venstre, které agitují a brání přípravám, zákonům a opatřením k ochraně této země, vyzbrojení domácí nepatrné armády a zavedení opatření, která by útočníkům (rozuměj Sovětům), působila překážky při eventuální invazi do Dánska. Tyto dvě strany obzvláště nyní drží velmi mnoho a hlasují ve sněmovně proti opatřením – Atlantického paktu a proti všemu, co jest v souvislosti se zajištěním severu. (…)

Podporují se tu elementy, které jsou nakloněny „prosovětské neutralitě“. Vlivný denní list Politiken vyslal před několika týdny svého vedoucího redaktora a několik spolupracovníků do Sovětského svazu, jako členy „dánské kulturní studijní delegace“. Byla složená vlastně jen z komunistů a oportunistů sympatizujících s tímto směrem. Vykládali o míru a odzbrojení, ale ve skutečnosti zejména podlézali Sovětům…“

Za takového rozpoložení dánské společnosti nebylo pro Köppla jednoduché shánět politickou a společenskou podporu pro naše exulanty. Většina po čase pokračovala do Švédska či ještě dál. Nastálo se jich v Dánsku usadila jen hrstka. Ve známost vešla především Marie Mikulová Thulstrupová (1923-2013), pražská rodačka a studentka protestantské teologie, která na sever Evropy původně odjel na stipendijní pobyt. Po únorových událostech doma se rozhodla zůstat, provdala se za profesora etiky Nielse Thulstrupa a plně se zapojila do akademického života, především coby přední odbornice na dílo Sørena Kierkegaarda. O filozofovi publikovala řadu pojednání, stejně jako o křesťanské meditaci a mystice. V dánské státní církvi dokonce sloužila jako farářka. Snila o možnosti přeložit Kierkegaardovo dílo také do češtiny, což se mohlo realizovat až po sametové revoluci. 

Generaci osmašedesátníků, tedy těch, kteří se rozhodli opustit Československo o dvě dekády později po příjezdu okupačních vojsk, Dánsko naopak ukázalo mnohem přívětivější tvář. Odvíjelo se to samozřejmě od hospodářské situace. Tentokrát kolem sebe exulanti neviděli churavou zemi, vzpamatovávající se z válečného utrpení, ale rostoucí ekonomiku, lačnící po kvalifikované pracovní síle. Většina z přicházejících pěti set Čechů a Slováků (ve stejném období království přijalo také 3 400 Poláků) obdržela status uprchlíka z humanitárních důvodů, s legálním pobytem a přístupem na trh práce, což usnadňovalo jejich další integraci. Tentokrát se skandinávská země, hrdá na svou slavnou vikingskou minulost, jeden z nejstarších panovnických rodů, Hanse Christiana Andersena a jeho malou mořskou vílu, měla stát novým domovem, nikoliv pouhou přestupnou stanicí. Po krátkém pobytu v azylových centrech či utečeneckém táboře Sandholm severně od Kodaně, což byl komplex vojenských kasáren z počátku století s nepřehlédnutelným žlutým nátěrem, mohli naši krajané naplno ukázat, jaký v nich dřímá potenciál. A nutno říci, že o sobě dali vědět v mnoha oborech. Pavel Štěpán se prosadil jako architekt, který úspěšně realizoval projekty škol a veřejných budov, slavista Jaroslav Vincenc Pavlík se stal výraznou postavou univerzity v Odense, Václav Friml patřil v Kodani k vyhledávaným ilustrátorům, v uměleckém designu to byl Petr Alois Tomášek. Z nejmladší generace lze zmínit spisovatele Jonáše Suchánka, narozeného v roce 1981 v Olomouci, jehož rodina se usadila v Dánsku těsně před sametovou revolucí.

Zážitky z emigrace a zvykání si na nové prostředí zpracoval do autobiografického románu „Do Danska“ (vyšel 2014), oceňovaného kritiky i veřejností. Množství českých matematiků a fyziků působilo na předním akademických pracovištích, pro lékaře dokonce úřady zřídily speciální programy pro zrychlený proces nostrifikace, aby co nejdříve mohli začít pracovat na univerzitních klinikách. Ačkoliv byla komunita rozesetá po celé zemi, nejvíce krajanů se přirozeně koncentrovalo přímo v Kodani, kde počátkem 70. let vzniklo i neformální Sdružení svobodných Čechoslováků (Sammenslutning af frie Czechoslovaker). O jeho činnosti však není téměř nic známo. Až mnohem později, v roce 2008, o sobě dal vědět spolek vKodani.cz, který provozoval také českou školu a zprostředkovává praktické informace pro všechny zájemce o studium, podnikání a zaměstnání v ostrovní metropoli a okolí.

Na internetu je k nalezení ještě facebooková skupina, sdružující tamní Čechy a Slováky. Má přes pět tisíc členů, což věstí neutuchající zájem o dobrodružství mezi Vikingy. Když se posilníte bůčkem s petrželovou omáčkou a bramborami (jinými slovy dánským národním pokrmem Stegt flæsk) a vydáte se třeba v rámci letní dovolené také na sever, schválně dejte vědět, kolik krajanů starousedlíků jste potkali.