V jedné výpravě asi pěti nebo šesti důchodkyň mě jedna z nich se zájmem pozorovala a poslouchala a když pak odcházela, ptala se mně, jestli nejsem náhodou paní Straková. A že prý čte moje články na íčku, dokonce i někdy šla, asi s holkama - turistkama přes naší vesnici a měla tam prý docela zajímavý zážitek. S nějakým naším sousedem.
Když je u nás na rychtě nějaká akce, tak vždycky přijde bos, s manželkou, dcerama a s kozou a tu dvoumetrovou tyč co s ní, jako Krakonoš chodí, si odloží ve vstupní síni. Pak prochází po chalupě, každému vysvětluje, co k čemu sloužilo a vypráví o tom, co on sám zachránil, vyrobil, opravil... Mám vždycky chuť se ho zeptat, jestli se nemám bát o místo, jestli to průvodcování nechce vzít za mně... Paní ještě povídala, že jí kdysi zaujal nějaký můj článek natolik, že si je pak přečetla všechny a že má dojem, že se tím psaním udržuju v psychické pohodě, že mi to slouží jako "duševní hygiena". Kolegyně se tomu zasmála a řekla na to, že tak to asi bude. A že taky všechno ode mě ráda čte, ale že teď nějak píšu málo. Bylo to docela zajímavé, i když si zřejmě ta paní o mně myslí, že jsem případ pro cvokaře... No jo, každej jsme nějak postiženej.
