Semafor
Ilustrační foto: Pixabay

Na semaforu svítí červená.
Přitahuje mě a já chci jít,
ale podle zákona se mám zastavit.

Když blikne zelená
a já cítím klid, tak
a přitom teď mám jít.

Ve světě tisíců pravidel
a nařízení, mi dobře není.
Zákony mi hrůzu nahání,
v nich já nehledám zastání.

V úřadech vysokých
stálé změny, tato práce
není bez odměny.

 Stohy papírů a razítka na míru.
Kdo se v tom vyznat má,
přede mnou je velká tma.

Jaké by to tady asi bylo
bez soudů?
Vždyť krást, podvádět,
lhát a ubližovat,
je tak hrozné.

Člověče zastav se
a snaž se lepším být,
pak třeba podaří se nám,
tu ohromnou mašinerii
ZASTAVIT.

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
3 komentáře
Iva Bendová
Cítím to stejně, jako Blanka. Pro mě je červená na semaforu barvou krve, a to za neuposlechnutí tohoto pokynu - tak mě to kdysi naučil instruktor v autoškole. Když to vezmu mimo silniční provoz, je to tak, jak píše Květa ve své "srdcové" poezii z hloubi duše. Rovněž tak Jana ve svém příspěvku. Děkuji za báseň i za následné zamyšlení mé i ostatních.
Blanka Lazarová
Pěkné, souhlasím s Janou. A s tou zelenou a červenou, to mě tedy nikdy nenapadlo. Ale svět je bohužel plný paradoxů.
Jana Šenbergerová
Bez přičinění každého člověka svět nikdy nebude jiný. Pokud ano, tak jen k horšímu. Sdílím vaše přání, ale vyjádřím se jen k prvním dvěma slokám. Barvy na semaforu jsou do očí bijící ukázkou naší neznalosti. Vystihla jste přesně pocity, jaké skutečně vyvolávají. Přesný opak toho, jak jsou použity. Mozek vnímá červený signál jako ohrožení a povel k útěku, zatímco zelená nabádá ke klidu. Bohužel příliš často jsme nuceni jednat v rozporu se svou přirozeností. Ke škodě nás všech.