Před devátou začalo pršet, tak normálně, žádný velký ceďák se nekonal. Za chvilku to přešlo. Syn mi povídal, že když vezl Péťu do školy, bylo u lesa na Sedle spousta aut a lidi s košíky prý odcházeli do lesa. No nevím, na jarní houby je pozdě a na ty další je přece ještě brzo. Ale jak říkám, jak jsem stará, tak jsem hloupá. Nakonec mi to nedalo, obula jsem holínky a vyrazila na svou houbovou trasu. Pochopitelně, že bez košíku, to by mě hamba fackovala, až bych šla domů s prázdným. Sice jsem si říkala, že na hřiby, křemenáče i kozáky, stejně jako na bedly a žampióny je brzo, ale myslela jsem, že najdu aspoň pár babek, holubinek a určitě aspoň penízovku dubovou na polívku, těch bývá po dešti v trávníku spousta. A taky by přece mohla růst někde na stromě hlíva a nebo sírovec. 

No hodně brzo jsem zjistila, že domů přijdu akorát tak s hlavou plnou klošů a kalhotama umáchanýma nad kolena. A pak znovu začalo pršet a já k tomu výčtu ještě přidala promáčenou vestu. O moc víc už toho na mně k promočení opravdu nebylo. 

Déšť jsem přečkala pod dubem, byl naštěstí opět jenom krátký. Na cestu zpátky jsem si utrhla pár dobře omytých lesních jahůdek a vyrazila k domovu. Neposečená a zatím ještě ani nespasená louka byla zmáchaná, kytky na ní taky. A i když nad nimi, když zrovna nepršelo, poletovali motýlci, nic obzvláště hezkého se mi vyfotit nepodařilo. 

Přiznám se, že celou cestu domů jsem doufala v zázrak a v to, že mě příroda za mojí snahu přece jenom nějak odmění. Že si to "za utrpěné příkoří" opravdu zasloužím, ale nic takového se nestalo.

Ten jediný sírovec, co jsem ho našla, se mi vysmál, to bych prý musela přijít aspoň o tří dny dřív. To by byl ještě mladý a křehký. Potom se mu říká lesní kuře a obalený tak skutečně chutná. Ovšem tenhle už byl dost za zenitem a tuhý sírovec už se jíst vážně nedá. Tak snad příště...