Hodiny na chodbách odbíjely každou čtvrthodinu s nesnesitelnou přesností a v jeho hlavě se každé cinknutí měnilo v úder kladiva. Hrabě nemohl spát, protože jeho hlava byla neklidná, stále pracující, neschopná se zklidnit. Lékaři doporučovali teplé mléko, procházky i odvary z bylin. Nic nepomáhalo.

Jen hudba někdy dokázala na chvíli přibrzdit hlučnou temnotu, která do jeho ložnice přicházela spolu s nocí. Proto si držel u dvora mladého cembalistu Johanna Gottlieba Goldberga. Chlapci bylo čtrnáct let, narodil se v dalekém Gdaňsku a ke dvoru jej přivedla touha zdokonalovat své mistrovství. Po pravdě řečeno, to hrabě si jej vyhlédl, když jednou cestoval z kuronského rodiště a učarovala mu hra tehdy desetiletého dítěte.

Chlapec měl prsty lehké a rychlé jako vítr v korunách stromů. Když hrabě nemohl spát, nechával Goldberga sedět v sousední místnosti a hrát. Tak se hraběti někdy podařilo, že si za rozbřesku zdříml těžkým a přitom mělkým spánkem. A když procitl, jeho první pohled spočinul na ozdobném věšáčku, kam si jeho choť před rokem pověsila rukavice.  

Jedné podzimní noci roku 1741 však ani hudba nepomáhala.

„Hraješ krásně,“ řekl hrabě unaveně, když dozněly poslední tóny francouzské suity. „Ale mé myšlenky jsou dnes opět hlučnější než tvé cembalo. Nemohu spát.“

Goldberg sklopil oči, zatímco hrabě se dlouze zadíval do krbu. Od smrti své ženy se tolik změnil. Dříve býval veselý, rád pořádal hostiny a dlouhé debaty o filozofii a umění. Teď chodil chodbami domu jako stín. Byl přitom v celém Sasku znám jako mecenáš umění a věd, vzdělaný a vlivný diplomat. Kde jsou ty doby?

„Možná by vám pomohl někdo lepší než já,“ zašeptal chlapec.

Hrabě se pousmál. „Lepší? Neznám lepšího cembalistu než jsi ty. Někoho, kdo by nebyl vázán svými povinnostmi na jiném místě. Ledaže…“, zarazil se. „Ledaže bych někoho vynikajícího získal na dálku. Tím, že mi napíše hudbu, které mne zklidní a povzbudí.“

Chlapec se osmělil a přistoupil o dva kroky blíž. Věděl, že se může podívat hraběti přímo do očí, což byla odjakživa výsada jen některých podřízených. „Vaše Milosti, věděl bych o někom, kdo je mnohem lepší než já a kdo dokáže takovou hudbu stvořit.“

„Kdo to je?“ vykřikl hrabě.

„V Lipsku žije člověk, který umí skládat hudbu tak, jako jiní lidé dýchají. Je to…“

„Zadrž! Vím, dobře vím! Že mne to hned nenapadlo. Přece kantor u svatého Tomáše!“

To jméno neznal jen vzdělaný hrabě, znali jej všichni hudebníci po celém Sasku, Braniborsku a ve všech přilehlých zemích. Johann Sebastian Bach! Také Goldberg věděl, že padesátišestiletý genius právě prožívá nejšťastnější a nejplodnější období svého života.

„Bach. Samozřejmě že Bach,“ říkal rychle hrabě. „Zítra k němu odjedeš s mým dopisem. Dám ti kočár, abys nemusel jít těch 13 saských mil pěšky. Na cestu ti proto budou stačit dva dny a dva na návrat.“

A tak o dva dny později, již pozdě večer, přijel do Lipska kočár se znakem Keyserlingů. Bach seděl ve své pracovně v budově školy u svatého Tomáše. Obklopovaly jej noty, nádobky s inkoustem a vůně svíček. Unavené oči zvedl od rozepsané partitury, když mu služebná oznámila návštěvu.

„Vítejte v Lipsku, mladý příteli,“ řekl, když se Goldberg představil. Slyšel jsem o vašem interpretačním umění. Mé skladby jistě znáte. Pojďte dál a řekněte mi, která vás zaujala?“

„Všechny, mistře, všechny,“ vydechl Johann. „Píšete tolik, že je zdejší nakladatelství nestačí vydávat. Pořídil jsem si však opis několika vašich ručně šířených kompozic a jsem jimi nadšený. Pro pana hraběte nyní často hraji vaše Francouzské suity nebo Partity. A dovoluji si zahrát i váš slavný Italský koncert.“

To mistra zaujalo. „Proč vám připadá významný zrovna ten?“

„Je velmi obtížný a přitom tam jediné cembalo napodobuje hru celého orchestru střídáním sól a hromadných pasáží. Smím-li tak říci, pro mne jsou vaše skladby důležité stejně jako jídlo nebo voda.“

Bach se usmál. Věděl, že jeho věhlas je obrovský, že všichni hudebníci, ale také šlechtici a duchovenstvo jej zná a váží si ho. Nabídl Goldbergovi bylinný čaj a obrátil oči k dosud zapečetěnému dopisu. Pečeť rozlomil a zamyšleně četl. Po chvilce pravil:

„Žádá mne o hudbu, která nebude jen krásná. Potřebuje hudbu, se kterou dokáže přežít noc. Buď na chvíli usnout, nebo se do ní naopak ponořit, zachumlat, nechat se jí unášet. Chce hudbu jak snivou, tak veselou, pomalou i rychlou.“

Hrabě slíbil skladateli velkou odměnu a dopis končil slovy: „Dejte mi hudbu, která mi dá důvod vydržet do rána.“

Ta věta v Bachovi zůstala. Když host odjel, skladatel ještě dlouho seděl v tichu, s očima zavřenýma. Za okny padal první, listopadový sníh a kdesi v domě bylo slyšet pokašlávání jeho ženy Anny Magdaleny.

Pozdě v noci začal psát. Nejdřív jednoduchou árii. Klidnou, pomalou, téměř něžnou. Pak první variaci. Druhou. Třetí. Psal celou noc, jen chvílemi seděl bez hnutí a poslouchal praskání dřeva v kamnech. Psal až do rána, když do pracovny tiše vstoupila Anna Magdalena.

„Tys byl vzhůru celou noc! Co píšeš s takovým úsilím?“

Bach odložil pero a tiše řekl: „Píšu pro člověka, který se bojí ticha.“

V dalších dnech se natolik soustředil na dokončení variací, že mu nadřízení vytkli zanedbávání výuky i dvorního orchestru.

Když po dvou týdnech u hraběcího dvora zastavil poštovní dostavník s Bachovým rukopisem, byl hrabě velmi překvapen. Na objednané skladby se běžně čekalo mnoho týdnů, neboť umělec neměl vždy ten správný nápad nebo čas pro komponování.

Skladbu okamžitě předal Goldbergovi a ten ji začal hned studovat. Úvodní árie byla snadná, avšak postupně se part komplikoval a některé z třiceti variací dokonce vyžadovaly trpělivé cvičení. Celá skladba trvala asi osmdesát minut.

Přišel večer a Goldberg hrál dlouho, dlouho do noci. Nejdřív nesměle. Pak stále jistěji. Variace se měnily — jednou byly rozverné, jindy přísné, pak znovu lehké jako smích dítěte. A nad vším se vznášela árie, tichá a trpělivá jako světlo svíčky.

Když mladík dohrál poslední tón, měl hrabě, dlící pololeže na lůžku, vlhké oči. „Pamatuj si,“ řekl tiše, „hudba není o dokonalosti. Je o tom, že člověk není sám. A hraj znovu.“

Snad každý den musel mladý Johann do svého nočního repertoáru zařazovat Bachovy variace. To netušil, že jednou se těm skladbám začne říkat jeho jménem. Protože bez něho by nevznikly.

Mistrovo dílo však prokládal jinými jeho kompozicemi anebo skladbami dalšího proslulého skladatele – Buxtehudeho. Mladý Johann znal od samotného mistra úžasný kousek, když jako dvacetiletý šel pěšky 400 kilometrů, aby uslyšel slavného Buxtehudeho hrát na varhany a mohl se u něj poučit. Od svého pána měl povoleny čtyři týdny dovolené, avšak svévolně si je protáhl na čtyři měsíce, tak silně byl tímto varhaníkem uchvácen. Goldberg si tuto příhodu představoval znovu a znovu, když přehrával některou z variací, které měly sloužit hraběti ke klidnému spánku.

V noci však Keyserling nadále nemohl spát. Jeho mozek byl ustavičně bdělý a i když hraběte nesoužily výčitky nebo úzkosti, až k ránu se nořil stěží do dvou hodin lehkého spánku a odpoledne mu jeho neustále pracující mysl dovolila nejvýš jednu hodinu.

Během zimy přistoupily k nespavosti prudké bolesti v břišní krajině. „Vaše ledviny, Milosti“ řekl mu v Lipsku známý lékař doktor Märzen. „Bohužel, do nich nevidíme. Bolesti může naše lékařská věda jen tišit. Doporučuji byliny a obklady.“ Hrabě však celé roky plnil povinnosti ruského vyslance v Sasku a proto si nedovolil zůstávat pouze na lůžku nebo v křesle.

Jednou večer hrabě opět ležel v posteli a poslouchal vítr za okny. Pak zazněla árie. Jemně. Jako z dálky. V sousední místnosti opět hrál Goldberg.

Hrabě zavřel oči. Variace přicházely jedna za druhou jako vzpomínky. Některé v něm probouzely mládí a veselost, jiné smutek a bolest. Při jedné si vybavil svou ženu, jak se směje na zahradě pod rozkvetlými stromy. U jiné znovu viděl malou rakev svého syna. A přesto v té hudbě nebylo zoufalství. Byla v ní zvláštní smířenost.

Když zazněla závěrečná árie, hrabě zjistil, že mu po tvářích tečou slzy. Už ani nevěděl, kdy naposledy plakal.

„Ještě jednou,“ zašeptal. A Goldberg hrál znovu.

Když dozněla závěrečná árie, hrabě už spal, avšak ticho jej probudilo. „Celý život jsem si myslel, že největším soupeřem člověka je smrt,“ řekl tiše. „Ale není. Je to prázdnota po těch, které jsme milovali.“

Zima pomalu uplývala a všechny noci byly naplněné kouzelnou hudbou. V krbu se vždy lehce topilo a rukavičky visely na svém místě vedle dveří.

Až jednou… Hrabě opět naslouchal variacím, přitom se zcela ztišil a posléze usnul. Goldberg zavřel cembalo a neslyšně místnost opustil.

Nad ránem začalo naposledy sněžit.

Když Goldberg ráno vešel do komnaty, pochopil.

Keyserling seděl opřený o polštáře, oči zavřené, tvář klidnou. Jako člověk, který konečně usnul po velmi dlouhé noci. Na stolku vedle postele ležely noty, rozevřené v závěru mistrovského díla. Aria da Capo.

Hrabě byl mrtev. Za okny se pomalu rodilo světlo.

(Postavy jsou skutečné, děj je smyšlený. Titulní obrázek je reprodukce notového zápisu Variace č. 1. Na snímku dole z Wikimedia Commons je J. S. Bach na portrétu E. G. Haussmanna. Celé Goldbergovy variace s notovým zápisem a v podání Kimiko Išizaky si lze poslechnout – a uvidět – na https://1url.cz/feVCh.)