Bydlím na konci města, kde přes cestu je umístěna v parku plném zeleně Střední zemědělská škola. Vzdělává mladé lidi již přes sto let. Po chodníku vede stará paní svého pejska. Za ní povykuje skupinka studentů z uvedené vzdělávací instituce. Z nichž jeden z nich vypustil směrem k seniorce zraňující větu: „Já bych ty důchodce postřílel“. Jakoby jim stařenka na chodníku překážela. Stará  paní se zachvěla. „To bylo na mě“? Přemítala. Došla domů, sedla si v kuchyni na židli a rozplakala se. „Co se stalo“? Ptá se manžel, se kterým žije přes šedesát let. Žena mu vypráví, co dnes prožila před svým domem. „Víš, když jsme byli mladí, tak nám staří lidé občas také  lezli na nervy, ale smrt jsme jim nepřáli. Věděli jsme, že naše babičky a dědečci chtějí pro nás to nejlepší“. Bohužel není to výplod mé fantazie, ale mrazivá skutečnost, kterou mi dnes vyprávěl můj soused, manžel té paní, v trolejbusu. 

Proč k těmto útokům na seniory dnes dochází? V prvé řadě někteří rodiče neučí své děti k úctě ke starším. Děti si neuvědomí, že právě jejich prarodiče jim dávají lásku. Také si myslí, že nikdy nezestárnou.  Přírodu nejde porazit. Jako největší problém vidím sociální sítě. Rozsévá se tam nenávist k určitým skupinám. Hemží se to tam slogany typu: „My na vás dřeme a vy si za naše peníze užíváte“. Objektem jejich nenávisti bývají také národy jako Ukrajinci, Rusové, Američani či váleční uprchlíci. V každém národě jsou dobří i špatní lidé. Včetně Čechů.  Nevíme, co lidi vedlo do naší republiky? Známe jejich příběhy? Má dcera působí jako personální manažerka v organizaci „Lékaři bez hranic“. Vždy v zemi, kde zuří válka.  Povídá mi: „Muži tam jsou mrtví, domy rozbořené, ženám zbyly jen děti, kdo jim pomůže? Takto nenávistně naladění někteří mladí lidé si musí uvědomit, jak asi by jim bylo, kdyby někdo útočil na jejich babičky a dědečky. Nejhorší je, že těchto zvrhlých emocí, nenávisti, nepřejícnosti využívají a oblbují mladé i starší některé politické hnutí a strany. Ty já rozhodně nikdy volit nebudu.