Vím, že ke zkvalitnění našeho (můžu si to zájmeno vůbec ještě dovolit?) portálu významně přispívá počet inzerentů, ale zcela určitě ho zdobí i nárůst přispěvatelů a jejich obměna. Ale možná i věrnost některých z nich, ne? Aspoň občasná..

Všimla jsem si, že početná íčkařská rodina disponuje nejen velikou skupinou pejskařů, ale jen o něco menší skupinou milovníků pěší turistiky a horských túr. Tak dřív než začne davové šílenství letního cestování, ráda bych se zas jednou podělila o zbrusu novou zkušenost a snad i zajímavou inspiraci.

Všechno začalo pouhou zmínkou jednoho z našich synů. Jeho kamarád s manželkou krásně zrekonstruovali značně zdevastovaný půldomek poblíž jezera Como, který od loňska nabízejí pod přiléhavým názvem Casa Bohéma k pronájmu. Když se mi krátce nato dostala do ruky útlá knížka německého filosofa a teologa s italskými kořeny Romana Guardiniho DOPISY OD JEZERA COMO, v nichž popisuje tato místa přesně před sto lety jako vyznání harmonie člověka s přírodou, bylo rozhodnuto.

A tak jsme s manželem po dlouhých přípravách a za pomoci našich synů v rámci nezbytných aplikací v mobilu vyrazili na Den dětí o půl třetí ráno taxíkem na pražské letiště, odletěli do Bergama a z poněkud vzdáleného parkoviště odjeli označeným shuttlem na ještě vzdálenější parkoviště pro zarezervovanou pandu. Myslím fiata pandu. Když jsme překonali počáteční bariéru italsko-anglicko-české konverzace pomocí AI překladače, musel můj muž potlačit své ego a přijmout informaci, že nejenže naše pojištění zaplacené přes booking.com tady neplatí, ale ještě si musí připlatit téměř sto eur za to, že už je mu víc než pětasedmdesát, a tudíž spadá (bohužel oprávněně) do skupiny senior driver. Jakmile to všechno vydýchal a hlavně zaplatil, byla modrá panda konečně naše.

Čekal nás týden v pronajatém domečku českých majitelů v osadě Regoledo, patřící k malému městečku Perledo vysoko nad přístavem Varenna, odkud jsme měli trajektem na dosah oba půvabné přístavy Menaggio a Bellagio, a mohli jsme dělat výlety autem kolem dokola po celém pobřeží jezera Como.

Nejkrásnější jsou tam rána. To ticho! Jen virtuózní koncert ptačího zpěvu a všudypřítomný výhled do krajiny. Úchvatný, dech beroucí a zároveň nabíjející výhled na jezero obklopené horami v mistrné kompozici vrcholků a strání, jak to umí vytvořit jen sama příroda.

Tak nádherný výhled musí však být vykoupen pěti kilometry prudkého stoupání v nebezpečných serpentinách, ostře zahnutých do protisměru, takže při první jízdě k našemu domečku mám zatajený dech a můj muž nohu na brzdě, aby nedošlo ke střetu. A to nejen s protijedoucími auty a vratkými mopedy značky Vespa, ale i s pěšími turisty, kteří s krosnami na zádech zdolávají výstupy po mělkých kamenných schodech mezi serpentinami, které vypadají přesně podle popisu z roku 1926.

Strach z neznámého je přirozený, a v našem věku obzvlášť. Ale po úspěšném nalezení cíle se prvotní strach vytrácí s každou další jízdou a zůstává jen opatrnost. Přirozené je i počáteční zklamání, když vedro v den příjezdu vystřídá obloha zatažená těžkými mračny a hustý liják změní malebnou krajinu ve zlověstnou kulisu jako z pohádky bratří Grimmů. Každá pohádka však jednou skončí, a navíc většinou dobře… Po čtyřiadvaceti hodinách nepřetržitého deště se začne neprodyšná mléčná mlha zvolna rozpouštět a odpočaté slunce znovu odhalí zelené vrcholky hor, i ty šedivé v dálce, a svými paprsky nasvítí žlutobílé ostrůvky vesnic a městeček, zasazených do strmých svahů. Všechno je najednou prozářené a svěží, a pročištěný vzduch voní ještě intenzivněji než před horskou koupelí.

I tak se dá vnímat nepřekonatelná síla přírody.

Sedím večer na rozkošné malé zahrádce u velikého stolu s výhledem na jezero.

Zčásti ho zakrývají dva ořešáky, ale vůbec to neruší. Zapadající slunce rozehrává nad jejich zelenými korunami magickou hru barev, rýsuje kontury horských vrcholků a jeho záře podsvěcuje temné seskupení mraků, což dává celému obrazu neopakovatelné kouzlo okamžiku. Je to tak inspirativní…

Za pět dní jsem pochopila, jak laskavá je k nám zdejší příroda, když téměř každou noc svlaží zem i vzduch vydatným deštěm, aby horko příštího dne bylo snesitelné. Jen kdyby nebyly všude takové davy lidí už teď, téměř měsíc před začátkem hlavní turistické sezóny.

Přístav Bellagio je městečko snad ještě půvabnější než Menaggio. Aby mi můj muž vynahradil, že jsme museli vystát v horku frontu na zmrzlinu a neměli šanci sníst si ji někde ve stínu, zamířil k posezení na terasu hotelu s krásnou vyhlídkou na jezero. Tam jsme si pak labužnicky dlouho (aby ne za ty peníze!) vychutnávali předražené espresso, Aperol a olivy veliké jak švestky… Ve stínu a nikým nerušeni.

Odpoledne v nečekaném luxusu však nakonec předčí podvečer v našem Perledu. Skromné posezení v malém bistru obklopeném kamennými domky, daleko od davů, dva druhy lasagní od paní majitelky, s karafou červeného vino a casa…

U vedlejšího stolu sedí sympatický pár. O něco mladší než my, podle přízvuku Američani. Po jídle začneme nesmělou konverzaci v angličtině. Během chvilky se pokus o navázání komunikace rozvine v bezprostřední rozhovor, který s nepředstíraným zájmem obohatí obě dvě strany. Nás především snahou vylovit z paměti jazykové znalosti. Za to dostáváme odměnu v podobě úžasného setkání s lidmi, které si budu už navždycky spojovat se vzpomínkou na večeři v Perledu.

Manželé z Nevady, štíhlí, vysportovaní cestovatelé, kteří sem z letiště v Bergamu přijeli vlakem. Serpentiny v kombinaci s kamennými schůdky zdolávají výhradně pěšky! Neuvěřitelné. Postupně zjišťujeme, kolik toho máme společného a ohromně se tím bavíme. Markantní rozdíl je však v naší fyzické kondici…

On 68 let, podruhé ženatý, ona 66 let, po třetí vdaná. Přesně jako my. Žijí taky na vesnici, nesnášejí sociální sítě a děti s mobily v ruce. Paní je stejně jako já ráda, že v této šílené době už není mladá… Dokonce si se mnou radostně plácne, když tuto větu vyslovím nahlas jako první. Syn se snachou z pánova předchozího manželství tady už byli a právě na jejich doporučení jsou v Itálii už podruhé. Předtím, stejně jako my před lety, procestovali Toskánsko.

Když jsme se asi po hodině loučili, srdečně nás objímali a moc děkovali za milé setkání. A nemusíme ani znát svá jména, abychom na sebe nezapomněli.

Tohle prostě miluju. Když se vydaří nečekaný zážitek úplně mimo plán…

Můj muž a já bychom to bez auta nedali ani náhodou. Ale vy to můžete zkusit.

Ty výhledy na jezero Como opravdu stojí za to.

Šťastnou cestu a hezké vztahy po celé léto vám přeje HŠ.