Život ženy se dělí na několik etap: koťátko, kočička, zralá žena, mrtvá žena. Tohle vědecké rozdělení jsem přivedla na svět já. Zralá žena.

 Otázkou ovšem zůstává, kdy se žena stává zralou. Je to dáno věkem, počtem vrásek, množstvím křečových žil, velikostí ňader dmoucích, moudrostí, životním názorem?

Kdysi byla pro mě vzorem typické zralé ženy Sophia Lorenová. Ta její lepá figura! Poprsí jako Středohoří, to všechno nacpané do kombiné...jenže když se zamyslíte a rozhlédnete se bedlivě kolem, žádnou jinou ženu těchto parametrů prostě nenaleznete. Řeknu vám upřímně; já i kdybych na sebe nakrásně  hodila kombiné ala Sophia, stejně neuzraju. Troufám si tvrdit, že i zbylých 99 procent žen by na tom bylo stejně, a přesto je svět plný zralých žen.

Musela jsem svou představu o zralé ženě přehodnotit, stejně tak jako představu zralého muže. Tím byl pro mě jasně Sean Connery, hlavně když ještě hrál Bonda. No ale uznejte. Na ulici nepotkáte druhého takového, natož pak doma na gauči.

Takže ač nerada, musela jsem opustit tyto prvoplánové představy a pátrat dál. Jelikož znám nejlépe sama sebe, a taky jsem se obávala žalob z nactiutrhání, podrobila jsem vědeckému výzkumu svoji maličkost.

Tak. O mně se v současné době dá říct, že jsem zralá. Rozhodně už nejsem kočičkou, o koťátku ani nemluvě. Jenže kdy nastal ten přerod, ta kouzelná proměna z kočičky ve zralou ženu? Při nejlepší vůli to nevím. Jedno vím ale jistě: před pár lety jsem ještě v očích mnoha mužů byla kočičkou. Sice už mírně opelichanou, ale ještě pořád jsem jim stála za ohlédnutí, uznalé hvízdnutí, harašivé poplácání.

No a dneska? Představte si, že mě, milí vědychtiví čtenáři, tuhle jeden mladík pustil sednout v tramvaji! Ten šok! To se mi nestalo ani  v těhotenství a najednou tohle! Zdá se, že by to mohl být jeden z ukazatelů, že jsem zralou ženou. Naskýtá se otázka, jestli jsem v očích onoho vychovaného mladého muže spíš nevypadala jako mrtvá žena. Kajícně přiznávám, že jsem asi v té chvíli měla k hrobu blíž než kdykoli jindy, protože mi onen mladý gentleman svým dobrým skutkem vyrazil dech, a ten jsem nabrala vskutku na poslední chvíli těsně před smrtí. Když jsem se vzpamatovala, jala jsem si po očku prohlížet toho ctnostného mladíka a bylo věru co prohlížet. Jako zralá žena jsem dovedla náležitě ocenit jeho ploché břicho, štíhlou postavu a sympatickou tvář. V neposlední řadě i jeho intelekt neboť považte, onen sympatický chlapec četl. Žádný bulvár, kdepak! Knihu četl, v angličtině! Mmmmm, škoda, že jsem pro něj byla v kategorii evidentně nevhodné. Laskavé zkušené čtenářky mě jistě pochopí, že bych v té chvíli byla radši v kategorii kotěcí nebo aspoň kočičí...

Naštěstí jsem s sebou měla taky kvalitní literaturu, do které jsem se vděčně ponořila a brzy jsem zapomněla na svůdné ploché břicho mladíkovo tak nebezpečně blízko u mé knihy. Literatura mě zachránila. Ani jsem nepostřehla, kdy mladý muž vystoupil.  A zde je, zdá se, klíč k problému. Ještě před pár lety bych byla rozohněná natolik, že bych nevěděla, co čtu. Takže to je zřejmě jeden z ukazatelů, že jsem zralou. A zároveň že nejsem mrtvou.

Tak je to, vážení čtenáři. Ulice jsou plné zajímavých mladíků, ale mě se to netýká. Já mám svoji klávesnici, kvalitní literaturu občas proloženou detektivkou, nádobí, vaření, praní, žehlení...fuj. Jsem zralá žena.

Po bližším zamyšlení nad kategoriemi koťátko, kočička, zralá žena, mrtvá žena, musím opravit své vědecké výsledky a přidávám ještě jednu etapu v životě ženy. Přezrálá žena. To aby ten skok mezi zralou a mrtvou ženou nebyl tak prudký. Abych měla ještě jednu životní etapu na tomto světě. Vězte tedy, že jsem přezrálá žena...