Dívka
Ilustrační foto: Pexels

On bydlí v Liberci, ona v Chebu. On chodí běhat, plavat a jezdí na kole, ona leží v posteli. Vedou z ní a do ní různé hadičky a jedna z nich jí vede s výživou přímo do břicha. Jemu je sedmdesát. Jí je sedm.

Bylo to před sedmi lety. Ondřej tehdy hledal na internetu úplně něco jiného, když mu vyhledávač nabídl stránky nadace Dobrý anděl. Druhý člověk by je možná zavřel, ale jeho zaujala postava anděla s bílým srdcem v rudém plášti.

O pár dní později seděl v kavárně s Fandou.

„Víš, co je na tom zvláštní?“ vysvětloval mu. „Pošleš každý měsíc nějaké peníze a oni je rozdělí rodinám, které mají někoho vážně nemocného. A ty pak vidíš, komu konkrétně pomoc přišla. Ne anonymně. Skutečným lidem.“

„Ty vole, takhle ti to někdo ukradne. Nebo to vážně funguje?“

„Jo, funguje. Aspoň někdo těm postiženým připomene, že na to nejsou sami.“

Fanda pokrčil rameny. Ondřej ale věděl své. Na konci měsíce poslal desetinu důchodu. A dozvěděl se, komu. Rodině sedmileté Kristýnky z Chebu.

Dívka se narodila s těžkou formou dětské mozkové obrny. K tomu se přidaly další neurologické komplikace. Sama nechodila, většinu dne trávila na lůžku. Výživu dostávala hadičkou přímo do žaludku. Matka kvůli péči opustila zaměstnání.

Ondřej si několikrát přečetl stručný profil a pak napsal první e-mail. Představil se, přiznal, že je jen obyčejný důchodce z Liberce a že jim drží palce. Že je podpořil, i když to je jen málo peněz a že by moc rád, aby se Kristýnka vyléčila. Že sám chodí a celoživotně kondičně běhá a že věří, že ona taky jednou začne. Nakonec připojil něco, co ho samotného trochu překvapilo:

„Paní Mlatečková. Kristýnka se jistě bude zlepšovat. Tak víte co? Až začne sama chodit nebo dokonce klusat, tak mi hned napište. Já přijedu přes celé Čechy, abych to viděl na vlastní oči. Vezmu ji za ruku a půjdu se s ní projít…“

Odpověď přišla za dva dny. „Snad jednou.“

Odpověď krátká, ale ne odmítavá. Určitě i matka byla na rozpacích, co si o takovém návrhu neznámého starého člověka myslet.

Od té doby psal vždy před Vánocemi. Někdy i častěji. Dozvídal se o rehabilitacích, o pobytech v lázních, o malých zlepšeních, které zdravý člověk sotva zaznamená, ale pro nemocné dítě znamenají celý svět. Konečně přestali pegovat (to byla ta hadička v bříšku). V rehabilitačním centru začala Kristýnka využívat jakýsi kosmický obleček, který učí používat končetiny a pohybovat se. Ondřej dostal mailem fotku, jak Kristýnka zčásti visí a zčásti plave v postroji, přičemž se usmívá krásnými bílými zoubky. Líbí se jí, že dělá pokroky, že něco umí.

Jednou se zeptal na otce.

„Tatínek není,“ odepsala matka. „Byl a není. Posílá peníze, ale o třetinu míň, než by měl.“

Ondřej chvíli hleděl na monitor. Napsal opatrně: „A příbuzní?“

„Bohužel ne. Šla jsem za manželem, sem do Chebu. Tehdy se zdálo, že začínáme nový život. Nenapadlo mě, že jednou budeme žít takhle.“

To „takhle“ v něm zůstalo dlouho. Začal si odkládat ze svého průměrného důchodu a jednou za čtvrt roku poslal Dobrému andělu celou částku. S žádostí, aby jeho peníze šly do Chebu. Ono to bylo jedno, protože nadace tak jako tak rozdělila všechny došlé peníze všem, kteří je potřebovali. Ale Ondřej začal mít pocit, že to celé může nějak ovlivňovat, že pomáhá právě Kristýnce. Že rozehrál s osudem svoji hru, v níž je plně zapojen.  

Roky ubíhaly. Nebýt Dobrého anděla, Mlatečkovi by žili jen ze sociálních dávek a z pár tisícovek od otce. Nadace jim každý měsíc výrazně pomáhala, neboť byly třeba další a další peníze na dojíždění do nemocnice a do rehabilitačního centra, na doplňkové léky a na zdravotní pomůcky.

Kristýnce bylo jedenáct, když přišel e-mail z adresy její matky.

„Dobrý den, pane Ondřeji. Jmenuji se Kristýna. Mamka mně řekla, ať vám napíšu sama. Ona to čte, jestli to píšu spisovně.“

Ondřej přestal číst. Píše mu Kristýnka! Ne její matka, ale ona sama. Najednou mu připadalo, jako by se mezi Libercem a Chebem otevřelo nové okno. Okno příležitosti?

Četl dál. Věty byly jednoduché, trochu dětské, místy kostrbaté. Jednoodstavečkový dopis končil slovy: „Píšu vám proto, že vám děkuji za vaši pomoc a že na nás myslíte. S pozdravem Kristýnka.“ Ten konec vypadá trochu úředně, ale jméno má už zase svou zdrobnělinu. Cenzor matka to propustil.

Odepsal a od té doby si občas spolu psali. Nikdy se neptal na věci, které bolely. Naučil se, že soucit není vyptávání. Soucit znamená být nablízku.

Dozvěděl se, že Kristýnka miluje koně, country písničky a kreslení. Že se bojí pavouků. Že by jednou chtěla vidět moře. A také že stále sní o chůzi. Na koně si už hrát nemusí – postroj nepotřebuje, protože udělá i několik kroků o berlích a podle nábytku. Skvělé!

Pak jednou přišel e-mail. Krátký. Toužebný. „Chci chodítko.“

Ondřej se usmál a napsal: „Chodítko chce dítko? Jestli máme, tak malé dámě dáme.“ Hned potom začal na internetu hledat ceny.

Úsměv ho přešel. Nebylo to málo. Dvanáct set. Sedmnáct set. Nepomůže pojišťovna? Nepomůže. Matka už to prý zkoušela. „Asi se má Kristýnka plazit,“ napsala hořce.

Nadále používala matčin mail. Matka potřebuje mít jistotu, chápal Ondřej. Do korespondence snad nezasahovala a tak se trochu divil, když Kristýna jednou napsala, a znělo to jako zoufalý výkřik: „Chci chodit.“ Ondřej si vzpomněl, co kdysi slyšel od starého trenéra: že největší vítězství není doběhnout do cíle, největší vítězství je nevzdat, i když cíl je ještě daleko.

Další dva roky ji maminka denně vozila do školy a do fyziocentra. Z vozíku se Kristýnka vysoukala a nasednout taky dokázala, ale neuropatické nohy pořád neposlouchaly. Zánět cév lékaři zvládli, ale co všechno to ostatní? Musíš se sakra snažit, než tělo poslechne, co chce hlava!

V září přišla zpráva, na kterou čekal šest let: „Máma říká, že můžete přijet.“

Seděl nad monitorem a několikrát si větu přečetl. Může přijet. Může přijet! Může přijet!! To znamená, že Kristýnka chodí!!!

Jeho dávný slib se proměnil v reálnou možnost. Ve výzvu. Skutek. „Vezmu ji za ruku a řeknu sám sobě: Sny se mají plnit, od toho jsou“, přemítal ten večer Ondřej, než usnul.

♣ ♣ ♣

V den odjezdu byl Ondřej nervózní víc než před závodem v půlmaratónu. Těch absolvoval v životě několik, ale tohle je poprvé. Za jízdy si dívenku představoval. Jak asi vypadá? Štíhlá, s počínajícími ňadry, s dlouhými černými vlasy a trochu smutnýma velkýma očima? Hned se napomenul: přijmeš ji, ať je, jaká je, tvůj úkol je podporovat ji finančně a dnes ji vzít za ruku.

Cheb ho přivítal sluncem. Prošel se po náměstí. Schůzku si dali v Schillerových sadech. Na lavičce naproti Škole služeb a řemesel. Čekal jen chvíli a pak je obě spatřil.  

Kristýna šla nejistě, opatrně.  Za ruku ji držela matka, ale v druhé ruce měla ozdobnou hůlku. Pro posílení pocitu jistoty. Na hlavě klobouček a celá byla oblečená jako na sraz country. Škoda, že už se nevyskytuje tradiční lázeňský švihák, protože ona by byla určitě lázeňská švihačka.

Chvíli spolu hovořili. „Musím ji pořád držet za ruku,“ řekla matka.

„Chápu, máte se hodně rádi.“

„To taky, ale držím ji proto, aby neupadla. Kristýna často padá.“

„Co to znamená, že padá?“

„Že najednou spadne. Ona se prostě nečekaně vypne. Periferní nervy za to nemůžou, prý mícha.“ 

Kristýna klidně stála a čekala. Pro ni tyhle řeči dospělých nejsou nic nového.

Ondřej se snažil, aby nemluvil jen s matkou o Kristýně, ale také přímo s ní. Pak se nadechl a připomněl, proč se vlastně setkali: „Můžu se s ní kousek projít?“

„Ale jistě, proto jste přijel za námi až sem.“

„Půjdem, Kristýnko?“ Souhlasila a on ji vzal za ruku. Byla drobná a teplá. A trochu rozechvělá. Držel ji pevně, ale opatrně. Cítil její nejistotu. Jde poprvé se starým pánem. Jde poprvé s někým jiným, než je její matka nebo rehabilitační pracovnice.

Maminka nechce, aby s ní odešel parkem sám. Jde proto pět kroků za nimi. Určitě je také nervózní, protože dosud držela holku za ruku jen ona.

Po několika minutách řekl: „Chodíš mnohem líp, než jsem čekal.“

Kristýnka se usmála a nepatrně mu stiskla ruku.

„Poběžíme?“

Překvapeně na něj pohlédla. „Já nevím.“

„Nemusíme. Jen kdybys chtěla. Tamhle k tomu sloupu.“

Uchopil ji pevněji, začal pomalu klusat a Kristýnka musela s ním. Křečovitě se držela. Nohy se jí trochu pletly. Ale běžela.

„Bolí tě něco?“ vydechl.

„Nic. Je to príma.“

Po dvaceti metrech zastavili.

„To bylo hezký,“ řekla zadýchaně a v očích jí svítily pastelové odlesky.

Ondřej rychle odvrátil hlavu. Se stářím přichází jedna zvláštnost: člověk se snadno dojme, rozechvěje, někdy i rozpláče. Je to sebelítost? Nebo jen letmá vzpomínka na všechny krušné životní okamžiky? Ondřej nevěděl.

Předal ji matce, která mu celá šťastná děkovala. „Úžasné! A je to i vaše zásluha, že je tak dobrá. Často jsme o vás mluvili. Vy jste možná léta snil o tom, že se s ní jednou projdete. A ona snila o tom, že s vámi půjde. Aby se uzdravila, to je to hlavní. Aby se dobře učila ve škole, to taky. Ale první krůčky v životě, víte…“ nemohla dokončit větu.

„Je moc dobrá,“ souhlasil rychle Ondřej. „A bude ještě lepší.“ Kolik práce, bolesti, cvičení a slz se skrývá v těch šesti letech! To ví jen ti, kteří je prožili.

Cestou domů jej už před Prahou napadlo: Je pravda, že ve stáří občas ztratíš něco, co bys měl rád dál. Ale taky můžeš odhodit to, co už nechceš, a naopak přibrat něco, o čem jsi myslel, že tě už nepotká.

♣ ♣ ♣

Od té doby si telefonovali nebo psali častěji. Někdy řešili školu, někdy knihy, někdy výlety a dokonce i počasí. Ondřej se musel na každý rozhovor připravovat, aby se přizpůsobil světu mladé dívky. Na papírek si psal, o čem mluvit a na co se zeptat. Dokonce si zjistil pár módních slůvek.

„Nechci flexit,“ poznamenala jednou, „ale mám samé jedničky. Škoda, že mě neklasifikovali z těláku. Přitom dělám obrovské pokroky.“

Ondřej chápal, že to je nespravedlivé. Kristýnka během roku zvládla chůzi pouze s hůlkou a umí dokonce parakotoul, kterému se spolužáci bohužel smějí. „Jsou to blbci,“ zhodnotil to Ondřej. „Totální delulu,“ přidala.

Uplynul rok a pan Ondřej jede znova do Chebu. Čeká na stejném místě jako minule. Kristýně je čtrnáct.

A přichází sama. Na okamžik se zastavuje čas. Sedmileté dítě v posteli s hadičkou v bříšku. Třináctiletá dívka běžící či spíš klopýtající dvacet metrů. A teď - dospívající slečna.

Kristýnka přichází!!  

Ondřejův sen se naplnil. Přichází bez doprovodu, pouze se svou šviháckou hůlkou. Má lehký dívčí krok. Ne úplně jistý, ale samostatný. Usmívá se a on není schopen slov.

Když dojde k němu, nečekaně ho objímá. Lehce, přirozeně, jako by se znali odjakživa.

„Pane Ondřeji, celé roky jsem si přála, abyste mě viděl, jak samostatně přicházím. Tisíckrát jsem si to představovala. Často jsem usínala s tím, že to je se mnou lepší a lepší a že se jednou sejdeme. Chtěla jsem vám splnit víc, než co jste si tehdy dávno přál.“

Ondřej se stěží ovládá. I jeho sen se naplnil. On sám nikdy vnučku ani vnuka neměl. Dokonce ani vlastní děti, neboť brzy ovdověl. Povzdychne si. Některé prázdné prostory v člověku zůstávají celý život. Ale občas do nich někdo vstoupí. Ne aby je zaplnil. Jen aby ukázal, že tam nejsou zbytečně.

Mlčky se vydávají na procházku. Vypráví mu o škole. O kamarádkách. O nových plánech v cestování a výletech. A Ondřej si uvědomuje, že už nemluví s nemocnou holčičkou. Mluví s dívkou, která se brzy vydá do života. Už ho nebude potřebovat vůbec. Ani jeho peníze, ani jeho sny.

Zastavují se na náměstí u kašny a chvíli se na sebe mlčky dívají. Uprostřed kašny se kamenný Herkules bije s osudem. Pak Kristýna říká: „Vy byste mohl být můj dědeček.“

„Ty bys to chtěla?“

„Chtěla,“ špitne a stydí se na něho podívat.

Loučí se tak, jako by se zas měli brzy sejít. Jen tak letmo. „Tak nashledanou. A děkuji za všechno.“

„Nashledanou, Kristýnko, rád jsem tě poznal. Pozdravuj doma.“

Zpátky jede pomaleji než obvykle. Přemítá. Kdysi slíbil, že přijede, až Kristýnka začne chodit. Slib splnil. Jen netušil, že ten nejdelší kus cesty neurazí z Liberce do Chebu. Že cesta povede z cizího příběhu do jeho vlastního srdce.

A také on se něco naučil od Kristýnky a právě ve stáří se mu to hodí: Nebát se, že nemohu.

Večer jde s Fandou na pivo. Že kdysi slyšel o Dobrém andělu, to už určitě zapomněl. Ondřej je ale plný čerstvých zážitků a tak mu v krátkosti převypráví celou sedmiletou historii. Fanda zaujatě poslouchá a jen občas upíjí. Ondřej skončí, zhluboka se napije a pak pronese: „No, říkám si - co má vlastně člověk ve stáří dělat jinýho, než radost druhým?“

Kámošovi ztuhne půllitr ve vzduchu. „Tyvole,“ vydechne. „To jsem nikdy neslyšel. Ale zkusím si to zapamatovat.“

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
9 komentářů
Daniela Řeřichová
Oldřichu, tisknu na dálku ruku. Psáno srdcem. Když se spojí sen, neústupnost a odvaha. Děkuji, děkuji.
Zuzana Zajícová
To je moc hezký.... děkuju...
Jitka Hašková
To je úžasný článek.
Jan Zelenka
Oldo, úžasný, dojímavý příběh. To je určitě na PT. Jsi fajn!
Ingrid Hřebíčková
Ten příběh je na PT. Tohle nemůže nikdo a nic trumfnout. Souhlasím se všemi pode mnou.
Michaela Přibová
Krásný, hluboce lidský příběh.
Vladislava Dejmková
Četla jsem dokonce dvakrát, je to opravdu silný a působivý příběh.
Blanka Lazarová
Oldo, i já jsem dojatá až k slzám. Silný příběh, Ondřej je velkého obdivu hoden. 🩷
Jana Šenbergerová
Oldo, to je příběh na počin dne! Nedojal mě proto, že jsem stará, ale protože je až neuvěřitelně hluboce lidský. Věř a víra tvá tě uzdraví. Funguje to všem, kteří opravdu věří v sílu života. Štěstí zrozené z nepřízně osudu.

JSTE TU POPRVÉ?

Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.

Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?