Probouzíme se do krásného rána. Nad Popovým Poljem visí mraky a nad mořem vylézá slunce. Snad nám chce vynahradit ten předešlý deštivý den. Dubrovník je jen asi deset kilometrů od Zatonu. Parkujeme na kraji magistrály, vysoko nad městem. První pohled dolů je úžasný a nepopsatelný. Tak tohle je Dubrovník. Středověké město s věncem hradeb, které ho obepínají jako prsten. A uprostřed moře střech, sluncem ozářené domy a věže chrámů. A za tou kamennou nádherou, až k obzoru, zářivé a nekonečné moře s malým ostrůvkem Lokrum při pobřeží. 

Scházíme dolů mezi vilami  a noříme se do úzkých uliček. Preso na terase nad mořem, poblíž brány Pile, je mini náprstek, tak na půl loku. Zapomněl jsem říci, že chci "dugo". O co je menší, o to je zase dražší. Ale chutná znamenitě. Škoda, že ho není alespoň litr. Prodloužilo by nám to pohled na scenérii, která se před námi rozevírá. Vpravo před námi se na skalnatém poloostrově  tyčí do výše pevnost Lovrijenac, vlevo se zdvihají hradby Starého města, o jejichž paty se rozbíjí pěnivý příboj. Mezi hradbami a pevností se ukrývá nevelký záliv s molem. Žádný člun zde ale nekotví. Molo je prázdné. Několik málo návštěvníků kavárny se shluklo u zábradlí a obdivuje panorama před sebou. Zbytek stojí opodál v dlouhé frontě u záchodků. Právě přijel autobus. Nemám štěstí. Jinak moje žena. Za dvacet minut se vítězoslavně vrací i s náležitě vystavenou stvrzenkou. Pořádek musí být.

Bláhově jsem si myslel, že v pondělí, tedy dnes,  bude ve městě méně lidí. Opak je však pravdou. To, co člověk nevidí na celém Jadranu, vidí zde. Japonci, Angličané, Francouzi, Holanďané, Němci a pochopitelně Češi. Davy a davy lidí. Řídíme se jakýmsi  průvodcem ještě z dob staré Jugoslávie. Zde se ale vůbec nic nezměnilo, vše je takové, jaké to tu bývalo před staletími po velkém zemětřesení v sedmnáctém století, kdy dostal Dubrovník dnešní tvář. Jen fasáda jedné kaple, poznamenaná střelami  z kulometu, vypovídá o tom, že tudy před pár lety prošla válka. Možná, že průčelí této kaple bylo záměrně ponecháno v této podobě. Jako varovné memento. A jako připomínka srbských granátů, které na město v říjnu 1991 dopadaly. Dubrovník byl ostřelován srbskou armádou přímo z válečných lodí. A s druhé strany bylo město ostřelováno minomety z hřebenů okolních hor. Videa, která se po letech dostala na některé chorvatské webové stránky, jsou docela drsná. Rozbité hradby, hořící domy, suť v ulicích, mrtví lidé. A na moři před městem srbské válečné lodě.

"Svaki rat je pakao," řekl mi kdysi před šesti lety biogradský pan Babič nejen o této balkánské válce. A měl pravdu. Je to skutečně svinstvo. A netýká se to pochopitelně jen Dubrovníku. Ale válek vůbec.

Kaple s rozstřílenou fasádou je za námi a tak můžeme se ženou již bez těchto smutných pozůstatků válečného šílenství bezmezně obdivovat jeden z nejcennějších památkových komplexů v Evropě. Nepřemýšlím nad tím, která z památek je ještě původní, nebo jen rekonstruovaná po bombardování města. Nezáleží na tom. Všechno je prostě skvělé.

Brouzdáme po Stradunu a obdivujeme autentický středověk. Klášter, kostely, kavárny, paláce. A na fasádách kamenných paláců drobné architektonické detaily, jako portály, arkády, gotická okna i rosety. Obdivuhodné. Pod dlážděním ulice se skrývá navíc pětisetletý vodovod, umně zhotovený tehdejšími obyvateli. Celý starý Dubrovník je jedna veliká kamenná symfonie. Ze stejného kamene, jako jsou kopce podél pobřeží, je vlastně celé staré město. Domy, schodiště, nábřeží, dláždění ulic, všechny architektonické detaily i desítky velkých portálů i docela malých portálků. Místní stavitelé si zřejmě na ty krásné portály potrpěli, protože celé dalmatské pobřeží je jich plné. A každý je neopakovatelně jiný.

V křížové chodbě františkánského kláštera minoritů musím občas hodně zaklánět hlavu. Jen tak je možné obdivovat množství hlavic sloupů, které obkružují ambit. Každá z těchto hlavic je zcela jiná. Originální řešení. Nástěnné fresky s biblickými výjevy jsou trochu  omšelé časem a málo čitelné. Kolem se ale pilně opravuje a restauruje. Vše za provozu. Tak máme naději, že budoucí Dubrovník bude sice o  něco málo starší, ale určitě ještě krásnější. Za sloupy ambitu je nádherná zahrada, tak trochu ve francouzském stylu, která zaplňuje celý rajský dvůr. Pár palem, upravené záhonky a středová cesta, ukončená malým lavatoriem. Krásný pohled. Středověká klášterní lékárna, stará neskutečných 650 let, je takovým bonbónkem na samý závěr prohlídky. Procházka po Dubrovníku začíná skutečně pozoruhodně.

Než se vydáváme nahoru k mohutné pevnosti, stojící mimo hradby na skále nad mořem, sedáme si  do parku poblíž městské brány a popíjíme horký průduškový čaj z termosky. Zakoupený v bašské lékárně a uvařený v kuchyni zatonské paní domácí, snad pozastaví příznaky chřipky, která se jak u mě, tak i u mojí ženy neodbytně hlásí. Svačina je vskutku pestrá - sušené fíky, sušenky a pár nektarinek.

Osvěženi čajem, vystupujeme vzhůru na skalnatý poloostrov a noříme se do nitra rozlehlé pevnosti Lovrijenac. Tak, jak je město dole pod námi plné lidí, tak tady je klid a mír. Jsme tu skoro sami. Jen jakýsi mladík s batohem na zádech prolézá, tak jako my,  pečlivě všechny kouty, aby na závěr skončil na té nejvyšší terase. Mohutné starobylé dělo střeží asi již hodně dlouho poklid tohoto místa. Dlouho se nemůžeme odtrhnout od vyhlídky na nekonečné moře. Je naprosté bezvětří a modravé vlnky, ozářené sluncem, se jen velmi jemně čeří. Jen příboj se tak trochu nelogicky v tom poklidu  prudce tříští o skálu pod námi.

Ponořili jsme se zas do nekonečné spleti uliček pod hradbami. Kdo by si myslel, že tato středověká kamenná nádhera je jen mrtvý skanzen, velice by se mýlil. Šňůra s visícím prádlem jen kousek nad hlavami sedících návštěvníků maličké kavárny pod hradbami svědčí o pravém opaku. 

Některé z uliček pod dubrovnickými hradbami jsou ale skutečně pusté a neobydlené. Myslím si ale, že je to jen otázka let. Možná deseti, možná dvaceti, kdy tyto, dnes prázdné ulice, ožijí opět původním životem. Tady v Dubrovníku, se skutečně velkoryse opravuje a rekonstruuje. Opravené památky přivádí do města více návštěvníků a tím i více peněz. Je to jednoduchá rovnice. Jezuitský klášter patří bohužel do této, zatím značně zdevastované části města. Jeho zachovalejší část, kde ještě bydlí lidé, je ověšena schnoucím prádlem a ta jeho druhá část, která je  v dezolátním stavu, slouží jako ubytovna místních koček.  A  také jako záchod pro zbloudilé turisty. Není těžké to identifikovat. Hlavně čichem. Smutný pohled. Sem však moc turistů nechodí. Škoda. Neboť i tady je možné vidět mnoho zajímavého. Prošli jsme pár pustých ulic a vůbec jsme toho nelitovali. Z dlouhé řady potlučených a špinavých fasád této čtvrti, jako perly občas zazáří nádherné renesanční portály a drobné, zdobné architektonické články. Zejména množství různě tvarovaných krakorců s kulatými otvory po stranách, o nichž se můžeme jen dohadovat, že sloužily k dopravě zboží, zejména jídla z ulice nahoru do domu. Když se do otvorů v krakorcích zasunou tyče, jednoduchá kladka je na světě. Věřím tomu, že tato část města nezůstane dlouho v tomto žalostném stavu.

Jedinečnou podívanou je procházka po „gradské zidine“. Městské hradby, jak už bylo řečeno, obklopují v délce asi dva kilometry celé staré město. Uličky, kterými  procházíme těsně pod hradbami, nás zavádějí na nábřeží malého poloostrova, na kterém se tyčí, jako součást hradeb, mohutná tvrz svatého Ivana. Zde je jeden ze vchodů na hradby. V přízemí tvrze, v úrovni moře, jsme objevili i mořské akvárium. Bez lítosti jsme jej ale minuli. Akvárií je ve světě víc než dost. Dubrovnické hradby jsou však jen jedny.

Lezeme po úzkých schodech  neustále vzhůru. Jsme vysoko nad městem i nad mořem a tak se raději nedívám moc dolů. Nejde se ale nedívat. Na jedné straně modré moře, krásné ve své nekonečné prázdnotě, jen s malým ostrůvkem při pobřeží, na straně druhé  úzké středověké  uličky, které se jako dlouhé  nudle rýsují mezi  mořem střech. Do skal pod hradbami bije pěnivý příboj a sluníčko se snaží odčinit  ten včerejší nečas a svítí ze všech svých podzimních sil. Moře malých krámků ve městě i tady, na  hradbách, nabízí  turistům předražené suvenýry, kýčovité kresby a různé cetky. A také "bezalkoholna piče" a Red Bull za našich 100,- korun. Tady nemá cenu cokoli kupovat. Ceny tu počítají zřejmě i s vysokou horskou přirážkou.

Hradby se v místech bašt rozšiřují a to je dobrá příležitost si odpočinout od permanentní závrati a taky zahánět naši společnou chřipku horkým čajem z termosky. Teď už smrkáme oba. Nemáme si co vyčítat.

Dubrovnické hradby a uličky pod nimi však nejsou jen pouhou historií. Přímo před námi je nyní doklad toho, že staré město není jen historický skanzen, ale že tu žijí také lidé se svými normálními starostmi. Právě míjíme jeden dům v samé blízkosti hradeb. Na jeho střeše je v úrovni hradeb malá terasa se stolkem a židličkou a dveřmi dolů na půdu. Terasa jak dlaň - dvakrát dva metry. Na kraji terasy je natažena šňůra na prádlo. A na té šňůře, v moři historie kolem, jako vlajka nové doby, vlají krajkové kalhotky s podprsenkou. Tento až surrealistický výjev mi toto město velmi zlidštil.

Když jsme konečně slezli z hradeb, dopřáváme si další čajový dýchánek na lavičce před Knížecím dvorem a vychutnáváme si pohled na panorama města, které prudce stoupá vzhůru až k Jadranské magistrále. Tam někde nahoře je i naše osamocené auto. Bronzové postavy zvoníků na nedaleké věži zvonice nám právě sdělují, že je již pozdní odpoledne. A slunce, blížící se k obzoru, pozlacuje štíhlou věž dominikánského kláštera, která se zdvihá vysoko nad střechy honosného paláce.

Dubrovnické náměstí před palácem Sponza je plné kaváren a tudíž i stolků, stolečků, židlí a turistů. Tomuto pohledu se nedá odolat. Poté, co jsme konečně slezli s hradeb, končíme dnešní nádherný slunečný den v malé kavárničce pod památným sloupem rytíře Rolanda. Káva, jako ostatně po celém chorvatském pobřeží, je vynikající a tak ji jen velmi pomalu vychutnáváme. Při pohledu na podniky, rozmístěné okolo celého náměstí pozorujeme, že koček je zde pomalu tolik, co turistů. Tyto kočky si zasluhují malé zastavení. Zdá se, že každou z místních kaváren okupuje jeden větší, či menší kočičí gang. Tyto kočky buď chodí mezi návštěvníky kavárny, doufajíce, že seženou něco na zub, ale většinou líně polehávají poblíž vchodů a spí. Anebo alespoň předstírají, že spí. Běda však cizí kočce, která se odváží vstoupit na jejich území. Chlupy a drápy jsou okamžitě v pozoru a ozve se strašný kravál. Prostor naší kavárny střeží dvojice černobílých koček, které leží na stole u vchodu a ospale pozorují okolí. Najednou se mezi našimi kavárenskými stolky objevil cizí kocour. Okamžitě bylo zle. K velikému pobavení všech návštěvníků kavárny i těch jen procházejících kolem, se obě strakaté kočky s ušima sklopenýma dozadu a zježenými chlupy jaly vyhánět vetřelce ze svého rajónu a cholericky u toho vřískaly. Cizí kocour měl po chvíli toho kraválu dost a otráveně odešel. Ale žádný kvalt. Pomalu a důstojně, s hrdě vztyčeným ocasem, aby bylo zřejmé, že je přeci jen frajer. Obě naše kočky si opět spokojeně vylezly na stůl u vchodu a dál předstíraly, že spí.

Blíží se večer a my opět stoupáme do kopce mezi vilami k autu. Klouby, bolavé chřipkou, se u nás obou ozývají, ale spokojenost převládá. S výše jadranské magistrály ještě naposled obhlížíme město dole pod námi. Poslední rozloučení s  podzimním Jadranem. Páni domácí mne zvou naposled na rakiji. Domácí rakije je vynikající a tak tam klábosím asi hodinu. Probrali jsme snad všechno mimo fotbalu a hokeje - rodinné poměry, politiku, hospodářství, rok 1968, cestování a já nevím už co ještě. Nadávají na Miloševiče a s nostalgií vzpomínají na bývalého prezidenta Tita. Já jim zase sděluji  dojmy z naší předcházející cesty do Dalmácie těsně po válce. Měl jsem se svoji zásobou chorvatštiny co dělat. Ale s  ubývající hladinou toho ostrého moku v  láhvi byla jazyková bariéra čím dál tím menší a menší. Vždyť Slovan všude bratry má.

Chorvatská Dalmácie, září 2002