Zatímco,, kulturtrégr“, výpravčí Lojzek Bernát náčelníka železniční stanice Dobrotín Zdeňka Labudu profesně neohrožoval, mohl tak činit jeho kolega Zdeněk Machovec. Byl sice stejně "potrefen kulturou“ jako Lojzík, zato ale absolvoval čtyři semestry Vysoké školy dopravní v Žilině. Službu výpravčího vykonával levou zadní a na rozdíl od Bernáta se zajímal o organizaci práce, oběhy lokomotiv a sestavu jízdních řádů. Tyto úkoly mu byly svěřovány. Plnil je s rutinou a velkým přehledem. Náčelník Labuda však šestým smyslem odhadl, že by nebylo záhodno pojmouti Zdeňka Machovce za svého náměstka.
Už od doby Říše Římské víme, že největším ohrožením každého vedoucího je jeho náměstek. Labuda potřeboval náměstka méně schopného a nakonec za něj tento zapeklitý problém vyřešil sám život. Náměstek musel být členem strany a pro Zdeňka to byla cesta zarúbaná. Náměstkyní se pak stala kovaná soudružka. Tento trend se později stal jakýmsi normativem. I náměstek musel být totiž členem strany.
Zdeněk Machovec si hleděl svého, navštěvoval koncerty vážné hudby, činil si všemožné pohodlí a svůj úděl nedostudovaného inženýra bral statečně. Občas se chlubil, že studoval s velmistrem Kaválkem, šachovým reprezentantem a emigrantem.
S Lojzou Bernátem si nekonkurovali vůbec v ničem. Lojzík dopisoval pilně do závodního časopisu, Zdeněk se stal vedoucím Brigády socialistické práce. Oba kolegové si ctili své teritoriální vody, co se týkalo přízně slabšího pohlaví. Každý měl v podstatě svůj kurník! Jen jednou zakryla Lojzíkovi na noční oči dvojice neznámých dívčích rukou. Ruce patřily přítelkyni výpravčího Machovce. Popletla si šichťák! Jednou omlouval Zdeněk prodlevu při posunování na osmou a desátou kolej:,, Ti volové pořád pískali a houkali na té osmé koleji. Houkali snad deset minut. Nevěděli totiž, že se nemůžu dostat k řadiči výměny přes Dášin zadek!“
Pod vedením Zdeňka Machovce to dotáhla Brigáda socialistické práce až ke zlatým odznakům. Velká sláva na "Myslivně“, velká slova od předsednického stolu. Zlaté odznaky zmizely pak v papírové krabici, jako ostatně všechny medaile.
Na oslavě se náhle objevil zbrusu nový mladý náčelník Provozního oddílu Brno. Byl to perspektivní kádr. Velice se podivil, že stanice nesoutěží o počet rozposunovaných vozů bez nehod. Návrhu se ujal právě Zdeněk Machovec z titulu vedoucího Brigády. S vehemencí sobě vlastní zavedl ve stanici čtyři posunovací čety – modrou, bílou, červenou a žlutou. Nikdo ze zaměstnanců ani nevěděl, ve které směně se vlastně nalézá.. A tak se soutěžilo. Lidé pracovali jako předtím a posléze se dovídali, kdo že vlastně zvítězil prostřednictvím nové tabule cti. Důležitá byla jedině tisícovka, kterou obdržela vítězná směna. Ta se musela každý měsíc na Myslivně propít, ať už ji přihrála kterákoliv barva. Lidé už nebloudili jako ovce, věděli zač bojují. Jenže hrdost z vítězství se jaksi nedostavovala.
A tak se myslivna stala semeništěm hříchu. Vždycky se našlo dost volných zaměstnanců. Zdeněk ovšem aktivitu značně přehnal. Soutěživost kolektivu a kvalita patřičných hlášení vynesla železniční stanici Dobrotín až na stupeň nejvyšší. Byla vyhodnocena jako nejlepší seřaďovací stanice v celé síti ČSD! Snad tomu dopomohla i hezká náměstkyně, která se mezitím stala vedoucí sekretářkou samotného náčelníka Provozního oddílu. Stanice obdržela celostátní trofej, Zlaté okřídlené kolo! Stanice k tomu přišla podobným zpúsobem, jako rodná obec jednoho papaláše k titulu "vzorná", nebo manželka předsedy MNV k plesovému titulu Královny krásy.
Trofej to byla putovní a nalézala se právě na Slovensku v železniční stanici Strážské. Náčelník nové vítězné stanice byl nucen si ji s patřičnými poctami osobně vyzvednout. Mohl si vybrat pobočníka. Na rozdíl od uniformovaného náčelníka stanice, měl jeho doprovod povolen civil. Opticky tak dvojice musela vyhlížet jako šéf a jeho bodyquard. A k tomu ten kufřík.
Kupodivu si na dalekou cestu náčelník nevzal tvůrce úspěchu Zdeňka Machovce, ale Lojzíka Bernáta. Chtěl si asi pokecat o zcela jiných, nežli služebních záležitostech. Vyplatilo se mu to. Slovenská borovička se podepsala na stavu nadřízeného. Lojzík pocítil obtížnost úkolu. Na konci cesty se jako pobočník ocitnul na pokraji sil. V jedné ruce třímal těžký kufřík s trofejí a druhou rukou podepíral zcela opilého pána v uniformě. Pilot Meresjev to měl v tundře snazší. Mohl se starat jen sám o sebe. Podařilo se. Cenná trofej nebyla cestou ztracena, ani znehodnocena. Zůstala tak zachována pro dalšího vítěze.
Zlaté okřídlené kolo se dokutálelo do nového působiště vcelku a bez úhony!
