Hořící svíčky, naleštěné náhrobní kameny a s péčí naaranžované květiny: hroby na vídeňském zvířecím hřbitově se od těch lidských skoro v ničem neliší. Jen jména na náhrobcích napovídají, že jde o místo posledního odpočinku pro nejrůznější domácí mazlíčky: kočky, psy nebo třeba i myši. Mnozí návštěvníci si určitě řeknou, že by bylo hezké, kdyby se jednou někdo o jejich hrob staral stejně pečlivě, jako se majitelé starají o hroby svých mrtvých zvířat.
Za slunečného podvečera se na hřbitově v Simmeringu koná pohřeb: zúčastní se ho více než desítka „pozůstalých“, které často doprovázejí jejich domácí čtvernožci. Smuteční rozloučení má na programu vystoupení hřbitovních zpěváků a projev řečníka.
„Zvířata jsou nejlepším přítelem člověka. A hřbitovy jsou víc než jen místem, kde je možné je pochovat,“ míní Markus Pinter, ředitel vídeňských hřbitovů. To se ukázalo i po otevření prvního hřbitova pro zvířata v roce 2011. Zájem o něj totiž stále stoupá. Nejde přitom jen o to, aby se člověk mohl s domácím mazlíčkem důstojně rozloučit, ale také o to, aby měl místo, kam na něj může chodit zavzpomínat.
Jeden pán sem chodí prakticky denně, aby chvíli postál u hrobu svého pekinéze Rockyho. Ti dva byli v letech 1995 až 2012 nerozluční. Zavzpomínat na oblíbenou kočku Kitty, zapálit jí svíčku a popovídat si s dalšími „osiřelými“ majiteli zvířat chodí i trojice žen, která je přesvědčena, že se investice do místa na hřbitově vyplatí. Trvalo jim tři čtvrtě roku, než se s úmrtím Kitty vypořádaly, a teprve pak si domů pořídily další zvířata. Své dvě nové kočky chtějí jednou pohřbít znovu tady.
