Vracím se ve vzpomínkách o 12 let zpět. Vnouček právě končí 1. třídu ZŠ, jeho sestřička má 3 roky. Tatínek celé dny v práci a maminka se snaží, jak může nejlépe. Chceme jí nějak pomoci, takže navrhujeme, že si vnoučka vezmeme na dovolenou, vlastně na jeho první opravdové prázdniny! Reakce je víc, než očekávaná. Zatímco maminka má jisté obavy, vnouček řve radostí, že se těší a že chce jet hned, dnes!
Domluva s celou rodinkou není právě jednoduchá. Ale po několika týdnech se dovolená uskutečňuje. Naším cílem jsou Vysoké Tatry. Asi 600 km cesta vlakem není právě cesta růžovou zahradou! Dělíme si ji na dvě části. Prvních 300 km je od dcerky k nám - jeden den a dalších 300km od nás do Tater - 2.den. Doma probírám věci. Kufr na kolečkách ještě nemáme, snad ani neexistuje. Vše musíme nosit v ruce nebo na zádech..Brát hodně věcí je zbytečnost. Balím jen to nejdůležitější. Večer přepírám vnoučkovi slipy, ráno je sbalím! Jedeme vlakem, cesta trvá hodně dlouho a vlaky bývají opravdu přeplněné. Ač režisté, kupujeme si místenky.
Cesta do Žiliny je vcelku klidná. Přestupujeme do jiného vlaku. Maximálně přeplněný! Hledáme správný vagón, snažíme se vejít a najít své místečko na místence. Marně. Vagón nacházíme! Číslo na místence po delším prodírání se lidmi taky. Ale to je vše. Prosíme cestující, sedící na našich místech, ať nás pustí, máme zakoupené místenky. Odpověď? No skoro výsměch. “My tu byli dřív,“ odpovídají nám Slováci a my s malým vnoučkem jsme bezradní. Po více než hodině jízdy konečně přichází křehká slečna průvodčí. Ani na její příkaz naše místa nejsou uvolněná. Vede nám tedy do vedlejšího vagonu, kde se jí daří nám záhadným způsobem místa zajistit. Cesta probíhá poměrně klidně, z okna sledujeme ubíhající krajinu a těšíme se na krásnou dovolenou.
Konečně Štrba. Vystupujeme a jdeme hledat hotel Stavbár. Nevlastníme fotoaparát ani mobilní telefon. Záznamy z těchto let, bohužel, nemáme. Hotel jsme našli, ubytování máme zařízené, propoceni vcházíme do hotelového pokoje. Všechno svléknout, osprchuji tě, odpočineme si a půjdeme se najíst, říkám vnoučkovi. Ten obdivuje hotelový pokoj, ve kterém je prvně v životě. Poslušně se svléká, já hážu jeho malé slipy do umyvadla s vodou, sprchuji ho. V kufru máš věcičky, obleč se, já se zatím také sprchnu, říkám a jdu do koupelny.
Po návratu mě čeká překvapení. Babi, já nenašel žádné slipy, ale maminka mi je dala?! Ano, já včera vyprané prádlo nechala doma v koupelně na šňůře. Co dělat? Nevadí, vezmeš si jenom kraťásky, v obchodě ti koupím nové, abys měl na střídání, uklidňuji malého vnoučka! Budu vypadat jak blázen, zhurta a zároveň se slzami v očích odpovídá. Po dlouhém přesvědčování se mi daří ho přemluvit. Po jídle jedeme na Štrbské pleso. Babi, všichni vidí, že pod kraťaskama nic nemám, přesvědčuje mě smutně malý kluk. V prvním obchodě děláme nákup. Vnouček je nadmíru spokojený a já i děda, který vše zatím prožíval relativně v klidu, také.
Dovolená probíhá opravdu nádherně - počasí nám přeje, nic nám nechybí. Každý den vymýšlíme nějakou zajímavou túru, aby byla všestranná spokojenost. Po večeři chodíme na procházku do blízkého lesa. Roste spousta hub, především praváků. Tady se ještě sbírat mohou. Fouká vítr a větve stromů vydávají nejrůznější zvuky. A nejenom zvuky. Také stíny jsou velice zajímavé. Stačí jen trošička fantazie….Dědo, medvěd, ptá vnouček a prstíčkem ukazuje do křoví. Stojíme jako zasazeni do země. Krve by se ani v jednom z nás nedořezal. Nevím, jak dlouho to trvá. Určitě celou věčnost. Najednou zafouká vítr trochu víc a medvěd zmizí. Ano, i toto byl zvláštní obraz, který vytvořila příroda díky stromům, keřům, listím…
Přesto tento večer jaksi bez dalšího komentáře raději spěcháme z lesa ven. Jaká překvapení s naším prvorozeným vnoučkem ještě zažijeme? Zdá se, že už nás nemůže nic překvapit. Dny plynou jeden za druhým, pobyt v Tatrách pomalu končí. Sedíme na balkóně a koukáme na Štrbské pleso. Nádherná podívaná. Poslední! Ráno jedeme domů. Najednou se vnouček rozpláče. Leknu se, že ho něco bolí, nebo že se mu snad stýská po rodičích či malé sestřičce. Neboj, neplač, zítra už pojedeme za maminkou, snažím se ho uklidnit, aniž zjišťuji pravý důvod pláče.
Ale babi, mi není smutno. Já pláču, protože nechci domů! Proč? Ubližuje ti tam snad někdo? Ne, všichni jsou hodní, ale tady je TAK KRÁSNĚ! Co dodat? Bylo to to nejlepší ocenění snahy udělat nám všem krásnou dovolenou. A to se nám opravdu podařilo!
| Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |
