Rodinu jsme měli poměrně rozvětvenou, většina příbuzných však bydlela ve stejné vesnici. Ti, kteří bydleli dál, jezdívali k babičce na prázdniny do naši vesnice. Zdržovali se mnohdy dva i více týdnů. Těšili jsme se na chvíle s nimi prožité, ale ve skrytu duše jsem sama toužila někam na prázdniny. Mé přání mělo být vyslyšeno. Když teta, mamčina sestra, která bydlela na konci vesnice uviděla, jak jsem smutná, že nikam na prázdniny nejedu, rozhodla se mě vzít „do služby“, jak to nazvala. To bylo radosti! Byla jsem v cukuletu sbalená a rozjásaná si to mašírovala spolu s tetou na druhý konec vesnice.
Tenkrát za naší vesnici byla třešňová alej, každý strom očíslovaný a pronajatý jednotlivým rodinám. Ani naše rodina nebyla výjimkou a „svůj strom„ jsme si poctivě hlídali. Můj prázdninový pobyt byl zrovna v době, kdy dozrávaly třešně. K třešňové aleji to bylo jen skok. Věděla jsem, že hned druhý den mého pobytu na prázdninách půjdou naši třešně očesat, muselo se jít okolo tety. Já už je vyhlížela a když složili 3 plné koše třešní na chodník, pustila jsem se do nich a jedla a jedla. Pecka sem, pecka tam, kdo by na to hleděl. Nikdo si nevšímal, kolik že já těch třešní zkonzumovala. Ani já ne. Den skončil jako předešlý, teta mně uložila a spalo se.
Brzy ráno musela teta na pole, už dospělí bratranci odešli do práce. Doma zůstal jen strejda, který měl zranění z války a dost kulhal. Probudily mne šílené bolesti břicha. Nejdříve jsem to chtěla zamlčet, ale bolesti se stupňovaly, už se to nedalo vydržet a já začala naříkat. Strýček, nešťastný, nevěděl co si má počít a pobíhal po pokoji sem a tam, s tou kulhavou nohou mi ho bylo moc líto, ale bolesti neustupovaly, ba naopak. Bylo stále hůř. Konečně se ve dveřích objevila teta, to už jsem „hořela“, naříkání ustalo. Začala jsem prý blouznit.
Teta mne okamžitě zabalila do deky, uvázala si mne na bedra a vydala se na cestu k našim. Telefon byl v obci tenkrát jen na obecním úřadě a v hospodě. Od nás to bylo blíže. Nebyla jsem už tenkrát žádné tintítko, tak se teta musela notně zapotit, než došla se mnou na zádech až k nám. Bylo mi osm let. Cestou jsem se trošku probrala a strašně se styděla, za takový návrat domů.
Když nás máma uviděla, spráskla ruce a sdělila, že táta odešel zrovna telefonovat pro doktora, protože sestru, která byla o dva roky starší, hrozně bolelo břicho. Máma s tetou mne uložily vedle sestry a brzy na to přijel lékař. Původně k sestře, ale tu jen vyšetřili a nic. Zato mne naložili okamžitě do sanitky a odvezli do nemocnice. Z nemocnice si toho moc nepamatuji, jen to, že jsem nesměla nic jíc jíst a dostávala jsem infúze. Z použitých souprav jsme si později s ostatními děvčaty na pokoji dělaly čelenky.
V nemocnici jsem si celkem pobyla dva týdny, na čajové dietě a s ledem na břiše. Po několika dnech už jsem mohla lehkou stravu. Bylo mi líto, že můj první prázdninový pobyt měl takový neblahý průběh. Ale jednu velkou radost mi maminka udělala, když za mnou přišli na návštěvu, donesla mi krásnou noční košilku s krajkou a kupovanou. Do té doby jsme nosívaly jen podomácku šité. Ta mi udělal obrovskou radost a dala trošku zapomenout na to špatné. Dlouho jsem se z ní radovala. Třešně jsem pak jedla s obavami a velice opatrně.
