Potom čekáš, až vyrosteš. Abys viděl, co se děje kousek výš, než dosáhneš pohledem. Tohle ranné čekání si příliš neuvědomuješ, ale stejně čekáš. Až pro tebe přijdou do školky, až ti dají najíst, až se máma cestou na nákup vypovídá se známou.
Těšíš se do školy, protože tě naučí číst a psát a počítat a bude tam spousta kamarádů a čekáš na to slavné první září. Od toho dne rozvine se před tebou koberec poznání – a čekání.
Protože škola v dalších letech není tvoje největší hobby, čekáš na zazvonění poslední vyučovací hodiny, abys mohl hodit tašku za dveře bytu a popadnout skateboard nebo kolečkové brusle a vyrazit ven, kde čekají kámoši.
Pravidelně v polovině a na konci školního roku čekáš, jak dopadne ten nesmysl zvaný vysvědčení. Ještě trýznivější čekání je na reakci rodičů.
A tak čekáš na konec školy povinné a jestli uděláš přijímačky na školu, kterou ti vybrali.
Čekáš na občanku, protože někdy v té době přece začíná život.
A pak to jde fofrem. Čekáš na svoji dívku a jestli ti nedá kopačky. Na to, jestli uděláš maturitu. Jestli seženeš práci, abys mohl vydělávat. Čekáš, až budeš mít na byt, na jeho vybavení. Na chvíli, kdy své vyvolené navlékneš zlatý prstem. Pak na to, až se ti narodí dítě. Až povyroste a začne chodit do školy. Mezitím čekáš na povýšení v práci, na vyšší plat, abys mohl koupit lepší a novější auto a jet na dovolenou, nejlépe co nejdál.
Potom se přistihneš, že nějak často čekáš v čekárně na svého lékaře. Zamyslíš se a najednou čekáš na termín odchodu do penze. A pak se zděsíš. Kde je ten život, na který jsem pořád čekal?! Kde jenom je?
Nevšiml sis. Nějak jsi nepostřehl, že život šel zatím kolem tebe. Zatímco jsi čekal.
