Narodila jsem se s poruchou metabolismu, tedy vrozenou jaterní vadou. Vzhledem k tomu, že ani mé přicházení na svět nebyla žádná sláva, fakt nevím, co jsem vyváděla, ale zdachmané jsme nakonec byly obě dvě. Mě křísili, neboť ještě v bezpečí matčiny dělohy nebyly slyšet ozvy. Do tří let jsem vše, co mě rodiče donutili pozřít, pravděpodobně lstí, vyzvracela. Cinkla lžička a já, zalitá slzami, křičela: " Nebudu papat!"
Když jsem papat začala, tělo nezvyklé přijímat potravu se okamžitě přizpůsobilo situaci a začalo přibírat. Za třičtvrtě roku jsem byla širší, než delší a vyrůstala jsem z toho nejméně sedm let. Zlé děti mi říkaly buřte a zlí dospělí zase:" Ty jsi ale buřt!" Byly to rány kudlou do mého malého srdíčka a má křehká dušička volala o pomoc. Mým snem bylo chrastit kostmi, ale nikdy jsem toho nedosáhla. Přestože jsem měla spousty pohybu. Mimo dvouhodinovky tělocviku ve škole, kde jsem byla v prvním výkonostním družstvu a soutěžila za školu v gymnastice a atletice, navštěvovala jsem dvakrát až třikrát týdně balet, uměleckou gymnastiku a sportovní hry. Milovala jsem pohyb a miluji ho dodnes. Zvlášť na hudbu. Byla jsem ve vývinu, takže jsem jedla stejné množství jídla, jako spolužačky. Ony však chrastily těmi kostmi a já si udržovala své faldíčky. Nevím, jak bych asi vypadala, kdybych neabsolvovala tolik pohybu.
Když mně začalo záležet na tom, jak vypadám, ubrala jsem jídlo a jedla jsem asi třetinu toho, co ostatní spolužačky. Ale váha se nehnula. Moje sestra byla jak za groš kudla a já vedle ní vypadala ještě tlustější.
Neteklo ze mě sádlo, byla jsem vysportovaná a navíc jsme na střední škole chodili do školy pěšky, tři čtvrtě hodiny do kopce. Ale byla jsem taková pevná a macek dohromady.
Tak začal můj život s dietami a hladem. Tenkrát se nehublo vědecky, ale kdo kde splašil nějakou určitě "zaručenou" dietu. Vyzkoušela jsem je všechny. Posléze nastoupily výrobky na hubnutí, včetně Herbalifu, Ultra I.L. a dalších drahých výrobků. Nikdy jsem žádnou dietu neporušila, a když kázala skoro se zadusit vajíčkem natvrdo, skoro jsem se zadusila. Ovšem kusů vajec přibývalo a já více nepozřela. Po týdnu mě chytil žlučník, ale nevzdala jsem to. Po vejci jsem si dala Rowachol a bylo dobře. Bodová dieta také nebyla k zahození. Tělo sice plakalo a prosilo, ale kdepak já. Nutno poznamenat, že jsem vždycky zhubla, ale stačilo jiné složení méně kalorické stravy a okamžitě jsem jela nahoru. Podařilo se mi to zastavit až další dietou, kdy váha týden stagnovala a pak šla dolů. Grafické znázornění mého hubnutí vypadalo jako jízda na Lochnesce.
Až jednou se mi vzestupnou váhu nepodařilo zastavit a vyjela jsem ještě o pár kilo víc, než jsem zhubla. Od té doby ani škrt. Takové to kilo nahoru kilo dolů, podle zavodnění, nepočítám. Byla jsem i u dietologů, ale univerzální předtištěná dieta byla příliš kalorická.
Čtyři roky jsem chodila na orientální tance, ale už ani pohyb nepomohl. Prostě to nejde a nejde. Ale zato umím kyčlemi vykouzlit ležaté osmičky, jedna báseň. Vymýšlím nízkokalorická jídla, aby byla dobrá a jedli jsme je s chutí. Díky tomu netloustneme, ale stojíme na váze. Na nějakou dobrotu nesmím ani pomyslet, začaly by se mi sbíhat sliny a tělo by si myslilo, že jsem slupla větrník nebo pařížský dort. Nejen, že bych přibrala, ale dokonce by se mi určitě zvedla hladinu cukru, při mé smůle. Opravdu k pláči. Ale stále to zkouším a stále bojuji. Je to můj životní cíl, můj smysl života, můj sen, i když nepředpokládám, že budu někdy chrastit kostmi.
