Bříza se prohýbá
pod tíhou sněhu.
A nahrbená je už celá.
Ještě kdysi bleskem rozpůlená
bojovala o život.
Přežila a košatěla,
výšky nebes se dotýká.
Lístky, co rašit by už chtěly,
jen zeleným nádechem
dotýkají se nebe, dotýkají se tebe.
Je jaro a přece ještě zima.
Sníh padá z rozechvělé větvičky.
A poplašená sojka cosi šeptá větru.
Ten nese mi vzkaz do míst,
kde pohladím plamenem
tvé ledové srdce.
Vlaďka Nováková, Praha
