Kdopak by se netěšil, až sleze sníh a nastanou jarní dny. Chodím po zahrádce, nemohu se dočkat první sněženky, bledule, narcisů. Při pohledu na něžné květy konvalinek a pomněnek si vzpomenu na svého stařečka a stařenku, s nimiž jsem trávila své dětství. Na příběh, který se stal tak strašně dávno, a přesto si jej tak živě pamatuji.
Píšťalka z vrbového proutku, kterou mi stařeček vyrobil, hliněné kuličky, věnečky upletené z pampelišek. Malý lesík za stavením, kde rostla spousta konvalinek, louky plné jarních kvítků a modrých pomněnek. Těmi jsem zdobívala okno dílny, v níž stařeček opravoval lidem ze vsi kola, dělal ryny, letoval hrnce. Za dílnou byla studna, kam jsem měla přísně zakázáno chodit. Jenže kolem ní právě na jaře kvetlo tolik pomněnek, že mě to tam strašně lákalo. A taky tam přeci bydlela ta studánková víla, o které mi stařenka vyprávěla pohádku. Znáte to zakázané ovoce… Vždy když šla stařenka do chlíva podojit krávu Stračenu a stařeček vzal kosu a šel za humna síct trávu, to byla ta správná chvíle jít ke studni lehnout si do rozkvetlých pomněnek a koukat se do hloubky, kde se ve vodní hladině odrážel můj obličej a já stále čekala, kdy uvidím tu studánkovou vílu. Abych ji přivolala, házela jsem jí do studny pomněnky.
Stařeček se vždy divil, když vytahoval hákem kýbl s vodou, kde se tam ty pomněnky berou. Když jednou vytáhl s vodou i kytičku konvalinek, došlo mu to. Musela jsem s pravdou ven a stařeček se na mě moc zlobil. Tehdy jsem musela klečet v koutě tak dlouho, dokud jsem neslíbila, že už k studánce nepůjdu. Jen co přestala kolínka bolet, už jsem využívala každé chvilky samoty a chodila si s vílou povídat. Když jsem jí nemohla vhodit ani jedinou konvalinku, tak jsem si vyndala z ucha zlatou náušnici s modrými kamínky ve tvaru pomněnky a hodila ji do studánky. Krásně se třpytila, než se potopila. Naklonila jsem se ještě kousek, myslela jsem, že se víla ukáže... A pak se strašně lekla, když mě stařeček v poslední chvíli strhl zpět.
Třepaje se mnou křičel „kolikrát jsem ti říkal, že sem nesmíš chodit“. Já jen vzlykajíc, mlela jsem cosi o studánkové víle. Stařeček okamžitě šel do dílny vyrobil na studnu poklop a tím pohřbil vílu i s náušnicí. Teprve pak si všiml, že mám jen jednu náušnici. "Ježíši, tobě tam spadla?" Když jsem plačky přikývla, naštvaně odsunul poklop, vzal hák a vědro a do večera vytahoval ze studny vodu.
Marně, věděla jsem, že náušnici si přeci vzala ta studánková víla. "Jaká víla?" nadával stařeček. Když jsem mu vše pověděla, dostala nadáno i stařenka, co že mi to čte za blbé pohádky. Večer jsem si povídala se stařenkou a žalovala jí, že stařeček určitě s tou vodou vylil i pomněnkovou vílu. A tak stařenka šla se mnou ke studánce, sama mi podala kytičku pomněnek, odsunula víko a řekla: "Dnes dej studánkové víle kytičku naposledy, nechej ji spát v pohádce a nikdy už ke studánce nechoď."
Poslechla jsem. Nikdy se ale stařeček ani stařenka nedozvěděli, že zlatá náušnice mi do studny nespadla, že jsem ji hodila studánkové víle. Láska ke kytičkám mi zůstala stále. I když už na pohádky nevěřím, přesto jak začínají na jaře kvést pomněnky a konvalinky, si na tenhle příběh zavzpomínám. A to už uplynulo hodně jar.
| Z archivu - náš portál obsahuje cca 2500 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli. |
