Čím voní jaro? Neposedné a náladové Jaro, které na nás vykukuje zpoza rohu laškujíc s námi i s paní Zimou jakoby nevědělo, zda přijít či zůstat schované. Jaro toužebně očekávané neboť tušíme, že s ním zmizí splíny a vrátí se slunce, zářivé barvy i dobré nálady. Jaro doprovázené návratem vlaštovek a oblékající stále pestřejší háv rozmanitých vůní.
Čím voní jaro? Touhou!
Touhou provázející nás jarem jako barevná duha a rozechvívající naše srdce příslibem nových zážitků a setkání. Touhou po teplých večerech plných očekávání. Touhou po svěží zeleni, která potěší naše zimou unavené oči. Touhou po vůni šeříků, kvetoucích stromů a posečené trávy. Jen tak ležet v trávě s rukama pod hlavou s modrým nebem nad hlavou a nechat myšlenky odplouvat s bílými obláčky do dáli. Uklidnit se pohledem na vysoké kopce hor na obzoru, protože ve srovnání s nimi jsou naše hory problémů nepatrné.
Jen tak se těšit pohledem na rozkvetlé zahrady a louky plné rozmanitého kvítí, poslouchat zurčení potůčků a kvákání žab. Jen tak se procházet alejemi rozkvetlých třešní, jejichž květy připomínají bílé chomáče bavlny a vnímat ticho májového večera v zapadajícím slunci.
Čím voní jaro? Tichem!
Tichem ranního posezení na březích rybníků, kdy mlžnými opary pomalu proniká vycházející slunce a kreslí na hladině blýskavé obrazy. Tichem voňavého lesa, zkropeného májovými přeprškami, jehož barvy v poledním slunci vábí všemi odstíny zelené k procházce a rozjímání. Tichem teplých červnových večerů, které ruší jen praskající dřevo na ohni s gejzíry žlutočervených jiskřiček soupeřících s rudou barvou zacházejícího slunce. Tichem souznění srdcí v kouzelném okamžiku života.
…čím voní jaro… tužbami… nadějemi… láskou… přátelstvím… životem…
Slovy básníka Jaroslava Vrchlického – „Po něčem toužit, jest již důvod k žití“ – si přejme navzájem, ať nás touhy neopouštějí, ale přibývají. A splní se nám i ty nejtajnější uložené hluboko v našich srdcích.
