Napíši vám loňský vánoční příběh, který nebyl moc veselý, ale opravdu se stal.
Náš syn loni v létě vážně onemocněl a musel být čtyři měsíce v nemocnici a prvně ho pustili domů těsně před Mikulášem, tedy 4.12. Musel mít svojí dietu bez oříšků, máku, sušeného ovoce apod.a spotřebovat vše do tří hodin, takže jsem musela přemýšlet, co budu na vánoce péct.
Udělala jsem klasické linecké těsto, které mohl a které jsem musela dát do mrazáku, aby mu vydrželo celé svátky. Moje jedna kamarádka byla tak ochotná, že mu sama upekla to samé cukroví a ještě slané se sýrem, víc nesměl. Džem si mohl namazat čerstvý z jednotlivých malých džemů na ten den nebo hodinu, kdy na to měl chuť. Nesměl mít ani kytky v bytě, které jsem musela zlikvidovat a nebo odstěhovat jinam než se pohyboval, a to samé bylo se stromkem.
Náhodou jsme měli malý umělý stromeček po babičce a udělali takový decentní vánoční strom, hlavně, že nějaký byl. Dárky se také dávaly, i když neměl zrovna vlasy na hlavě, prostě byl po chemoterapii, a to většinou vlasy vypadávají. Musela jsem mu sehnat šátek, aby mu nebyla zima na hlavě i v místnosti (když to člověk nepozná, neuvěří).
Další moje známá, která ho znala už od mateřské školy, mu šla koupit šátek s indiánskými ornamenty a kšiltem. Musím říci, že i když vánoce byly ve vážné situaci, stejně mě dojaly. Už jen pro to, že se nám syn vrátil domů a léčba byla úspěšná (ještě do ledna 2014 a pak nás čeká pět let na kontroly).
A že mám kolem sebe lidi, kteří chtěli sami udělat radost nám všem.
Přeji všem lidem to nejlepší a hlavně neřešte blbosti, važte si svého života.
