Mám to štěstí, že jsem poznala a znám tři dámy „přes DEVADESÁT“. Všechny žijí aktivní život, aktivní nakolik, co jim věk dovolí. Tento příběh bude o jedné z nich, budeme jí říkat Emilka a brzy oslaví 92 let. Všem bych přála dožít se tak krásného věku se "všemi pěti pohromadě". A na téma „Život není peříčko“ by měla dny a týdny co vyprávět…
Je bystrá, všímavá, má dobrou paměť a zajímá se o spoustu věcí. A co je na ní úžasné? Že přivítá i změnu na talíři. Nakupujeme v malém městečku v Bavorsku. Projíždíme se s nákupním vozíkem bezpečně a systematicky kolem všech regálů, prohlížíme a vybíráme. Samozřejmě máme před tím prostudovanou aktuální nabídku. V letáku je zaškrtnuto několik druhů ovoce, hnědý cukr, nějaké nové jogurty, kvalitní máslo právě v akci. Jedeme, jedeme a já řeknu: "jé tento sýr nakupuje moje dcera, znám ho, je moc dobrý." Tak hned šup s ním do koše. A nebo "co takhle kozí sýr?" Ten Emilka také nezná, dosud ho nevyzkoušela, ale hned má zájem zkusit něco nového. To se mi na ni moc líbí. V těchto letech mít chuť na nové věci je přece obdivuhodné. Znám mnohem mladší lidi, co lpí stále na stejném a vyzkoušeném…
Takže základní nákup máme za sebou a jede se o kousek dál. Do rodinného řeznictví - království pana Krále. Je to čisťoučký obchod a zároveň se zde vaří něco teplého a domácího. Němčina má na to výraz Imbiss. Když napíšu, že je to něco jako Fast Food, tak konkrétně tento Imbiss urazím!!! Vše čerstvě uvařeno, usmaženo a není to jen teplá sekaná. Jsou zde stolečky a malé posezení. Kolem oběda je tu dost rušno.
Personál každého v obchodě přivítá a pozdraví a poděkují. Při odchodu popřejí dobré odpoledne či pěkný víkend, například „naše Líza“, to je prodavačka, cca 35 let, ale hodně přes 100 kg. Hlas má jako zvon! A s každým šprýmuje, s každým se stihne pobavit.
Zde nakupujeme čerstvé maso. Každý druh masa je vložen do speciální folie a vakuově uzavřen. Jednou jsme měly v ledničce od „naší Lízy“ játrové knedlíčky, vakuově zabalené. Přišla otázka co k nim? A tak jsme k nim "musely" koupit kus hovězího a kosti na pořádný hovězí vývar. No, že bych byla milovník masového vývaru, to tedy přiznám bez mučení, že ne. Naštěstí jsem jednou byla na Zážitkovém vaření pod dohledem šéfkuchaře. I hovězí polévku jsme tam vařili. Základem je, což jsem se dozvěděla od něj, že se hovězí maso do vody nestrčí syrové a nenechá se jen tak vařit. Musí se orestovat na cibulce, aby se zavřelo, udrželo šťávu a teprve pak se zalije vodou, aby se netvořila taková ta nevzhledná pěna a polévka je pak krásně čirá.
Tak teď ty knedlíčky! V počtu dva, průměr cca 5 cm, no vypadá to skoro jako nějaký granát. A ty se pak vloží rozčtvrcené do toho vývaru. To byl ECHT pravý hovězí vývar. Dovedete si, ale představit, kolik jsem měla ještě i měkoučkého vařeného hovězího?
Tak jsem udělala k hovězímu Tafelspitz báječnou křenovou omáčku. A to vše jsme snědly jen proto, že v ledničce smutně koukaly játrové "knedlíčky"...
Další články o životě v Bavorsku najdete zde:
http://aktivnizivot.blogspot.de/2013/12/jsme-lepsi-nez-nemci-hec-jsme-lepsi.html
http://aktivnizivot.blogspot.de/2013/11/bayern-i-kdyz-kazdy-muze-navstivit.html
