Uctivým článkem nazvaným Pohádka Václava Havla připomněl prestižní americký list The New York Times druhé výročí úmrtí českého exprezidenta a disidenta, které připadá na 18. prosince. Komentář, který napsal polský sociolog Slawomir Sierakowski, zdůrazňuje, že pád komunismu přežil nejen Havlův životní příběh, ale i jeho myšlenky.
Na pozadí dnešní malicherné politiky osudy velkých politických vůdců jako Móhandáse Gándhího nebo Nelsona Mandely připomínají pohádky. Pojďme vylíčit příběh dalšího z těchto gigantů, českého disidenta a politika Václava Havla, při příležitosti druhého výročí jeho smrti, uvedl autor článku.
Životopisy disidentů poskytují neocenitelnou útěchu nynějším i budoucím nonkonformistům, kteří bez velkých nadějí na úspěch jdou cestou svého přesvědčení. Jinak je to s jejich manifesty. Jakmile boj skončí, rychle zestárnou a jsou pohřbeny v historických archívech. Havel zůstává jednou z mála výjimek, napsal Sierakowski.
Bývalý disidenti vstoupili do nové éry s naivitou dětí, které jsou poprvé v hračkářství a ze všech západních věcí je nejvíc lákala neviditelná ruka trhu. Ale Havel byl odlišný, protože se nedíval na komunismus nebo kapitalismus jen jejich vzájemnou perspektivou. Považoval oba systémy za dvě verze téže krize civilizace.
Ve zřejmě nejdůležitějším manifestu antikomunistického disentu, Moci bezmocných z roku 1978, to vyjadřuje jasně. Moderní demokratické společnosti nejsou "v žádné zásadní opozici vůči automatismu technologické civilizace a průmyslové konzumní společnosti, protože jsou jí také bezmocně vláčeny".
V postkomunistických zemích měli novorození kapitalisté tak horoucí víru v kapitalismus, že i členové chicagské ekonomické školy, kteří přispěchali radit s přechodem k volnému trhu, vypadali jako opatrní idealisté, zatímco John Maynard Keynes byl opomíjen a považován prakticky za komunistu. Ale Havel nové nebezpečí viděl. "Jsem také odpůrcem tržního fundamentalismu a dogmatismu," napsal s tím, že ho za to označovali za levičáka "novináři, kteří se ironicky ušklíbali nad vším, co podle nich nebylo dostatečně kapitalistické".
Havel si všiml návyku světa na drogu krátkodobého zisku, který poskytuje okamžitý požitek, ale v dlouhodobé perspektivě se stává hrozbou rozvoje. Bral vážně nová sociální hnutí v postkomunistické východní Evropě, která mnozí disidentští veteráni považovali za ztrátu času - jako feminismus nebo hnutí za globální spravedlnost. Již v 70. letech ho zaujala ekologie.
Havel toužil po "existenciální revoluci", stejně jako Tomáš G. Masaryk před ním toužil po "revoluci v srdcích a myslích". Oba byli podobně nedůvěřiví k institucím a věřili v moc bezmocných. Havel ukázal, že tato moc existuje nejen v pohádkách, uzavřel článek Sierakowski.
