Je krásný letní večer, vlastně už noc, doba prázdnin a dovolených. Mířím z velmi klidných a skoro spících Vinohrad do centra, dojíždím na "Václavák" a tady to tedy žije. Spousta lidí,hluk a smích, vypadá to, že
tady nikdo taxi nepotřebuje.
Dojíždím k hotelu Jalta. Stojí tu tři, nebo čtyři prázdné, neosvětlené taxíky a přece - zahlédnu pár mávajících rukou. Už jsem zpomalila a skoro zastavila, málem jsem ty zájemce minula, a tak otáčím hlavu, jestli opravdu jdou k mému vozu a najednou rána. Ne sice jako z děla, ale střepy a plechy bylo slyšet. To jeden z kolegů, který stál s vozem pár metrů přede mnou neosvětlený a se zhasnutým motorem, zahlédl ty samé zájemce o taxík a chtěl k nim docouvat. Stačil rychle nastartovat a rozsvítit parkovací světla i nápis TAXI a začal couvat - a bylo to.
Oba jsme vyběhli ze svých poničených miláčků, zákazníci nás rázem přestali zajímat. Já - rozbité pravá přední světla, zmáčknutý pravý přední blatník i nárazník. On - rozbitá levá zadní světla, zmáčknutý levý zadní blatník a nárazník. Moje auto vypadalo mnohem hůř, jeho bylo zase dražší. Začali jsme na sebe ječet jako dvě trhovkyně, on "jak to jezdíš, kam jsi čuměla", já "kam jsi čuměl ty,tady nemáš co couvat". A samozřejmě - hned bylo kolem nás spousta radilů a fandů.
"No jó,ženská, kdybys seděla doma, nemuselo se nic stát", a jiný "na ženskou se vytahuješ, sedíš tu už hodinu, mně jsi svézt nechtěl, že jezdíš jen za dolary". Je zajímavé, když se začnou hádat navzájem úplně cizí lidé, hned si začnou tykat.
Netrvalo dlouho a dostavili se dva příslušníci VB a "občané, rozejděte se, tady není nic k vidění". A na nás oba - ať si připravíme doklady k vozidlu, občanský průkaz a řidičský průkaz. Kolega taxikář byl o něco drzejší než já a pány příslušníky uzemnil, že jsme je nevolali a že si své problémy vyřešíme sami.
Oni byli možná rádi, že nemají práci a docela slušně pozdravili a odešli.
Tak aspoň žádná pokuta. Lid se naštěstí už skoro rozešel a my jsme se nakonec dohodli, že jsme oba nebyli dost pozorní a můžeme si za to sami. Domů jsem jela dost zničená, kde seženu někoho, kdo to rychle opraví, kolik to bude stát. Kde a kolik musím "podmazávat", hlavně abych dlouho nestála. Žádného dvorního opraváře jsem neměla, můj Žigulík byl starý necelé dva roky a žádné opravy zatím nepotřeboval.
Nejezdila jsem asi deset dní a stálo to dost peněz i nervů. Kolik to stálo pana kolegu, to nevím. Jeho auto bylo méně poničené než moje, ale zase bylo podstatně dražší. A když jsme se zase začali potkávat
na ulici, už z dálky krátce zatroubil a zdravil. Dokonce, když jsme se náhodně sešli na jednom "štaflu", mě pozval na kávu a krásně jsme si popovídali. A najednou jsem měla kamaráda, který mě občas dobře poradil a dokonce i pomohl. Bylo to v sedmdesátých letech.
