Alkoholik vzpomíná...Na sklonku života.
Nedá se nic dělat. Z posledních sil jsem se zvedl...Sotva jsem se držel. V žilách mně jen tak tak, proudí zastydlá krev. Zašmátral jsem rukou dole v nočním stolku. Cosi jsem našel, je to láhev, pokřál jsem, jistě jakýsi chlast. Asi někdo usiluje o můj, již tak vyhaslý život.
Zátka byla uvolněná, tak jsem ji jen tak, jedním prstem uvolnil. Padla na zem, to jsem poznal, ten zvuk jsem měl zafixován v mé chatrné paměti. Ani jsem se nemusel rozhlížet, jestli není někdo poblíž, věděl jsem, že jsou všichni zarmouceni. Jistě čekají na mé poslední vydechnutí. Hlavou mně projel takový nepromyšlený nápad...nahni si, nahni si, tak jsem veškerou svoji sílu vtlačil do mé pravačky a láhev jsem přiložil k mé suché puse. Jen jsem ucítil, jak chlast teče do mých úst, polkl jsem, jednou, podruhé, pak jsem to již nepočítal, stejně bych to nemohl nikomu říci, umíral jsem.
Na chvilku jsem ztratil vědomí. Když jsem se probral, tak láhev byla prázdná. Nevěděl jsem, co se děje. Myslel jsem, že jsem již na věčnosti, ale byl to omyl, vedle stál malý obrázek mé ženy. Poznal jsem, že jsem živ. Porozhlédl jsem se okolo sebe. Zajásal jsem, Bože jsi doma, tady to znáš. Začal jsem si osahávat své tělo. Teplota se o nějaký stupeň zvedla. Vzpomínky se začaly vracet. Copak jsem to asi provedl, já, já žiju! Okamžitě mně projelo hlavou, co jsem provedl. Provedl jsem renovaci krve, doplnil jsem trochu lihu do nádrže.
Život se začíná vracet, do oka skočila jiskra a hlas nabral sílu. Asi nebude pozdě, snad to přežiju, možná se dočkám příchodu těch, které mám rád. Proto vám musím oznámit, když půjdete k nám, nezapomeňte na tekutý lék. A netruchlete, jsem tu s vámi. Možná budu odcházet až později, až vás budu chtít zase vidět všechny pohromadě...
