V té době jsem měla dvě malé děti a byla na mateřské, ale už jsem potřebovala jít do práce. Manželův plat vysokoškoláka těsně po promoci pro čtyřčlennou rodinu nestačil. Byla jsem absolventkou dvouleté odborné oděvní školy, ale protože jsem po škole dál nepokračovala, byla jsem vlastně jen švadlena. A to jsem tedy dělat nechtěla. Najednou jsem přesně věděla co chci - budu řidička.
Celá rodina byla proti, manžel, rodiče i sestra se švagrem, kteří mě jinak skoro se vším pomáhali. Potřebovala jsem řidičák i na nákladní auta, když jsem se tím chtěla živit, a ten stál dost peněz. Měla jsem připravené peníze na uhlí a z těch jsem zaplatila zálohu na řidičský kurz. Nakonec mi pomohl tatínek, ale tajně. A když už to bylo zaplacené, co mohli dělat. Kurz trval tři měsíce a v červnu 1958 jsem dostala řidičský průkaz. Mimo hromadné dopravy, na všechno, co má kola a motor. Bože, jak já byla šťastná. Jenže ženskou s čerstvým řidičákem nikde nechtěli. Až pošta mě zachránila a od října jsem byla opravdová "řidička z povolání."
Moje první auto byla stará skříňová Praga Aero 150. Uvezla celých jedenapůl tuny poštovních balíků. Hned jsem se do ní zamilovala. Ale také jsem začala poznávat i tu horší stránku řidičského povolání. Začal zimní provoz. Každý den vypouštět vodu z chladiče, ráno přijít dřív než ostatní, abych nestála frontu na konve a na vodu. Auta stála venku, všechno zamrzalo. Večer vypuštěná voda kolem aut brzy tvořila souvislý led. Ráno jsme vozy obsypávali škvárou, abychom vůbec vyjeli. Nešlo nastartovat, někteří kolegové dáváli pod motor plechovky se žhavým dřevěným uhlím. Dnes se to zdá neuvěřitelné.
Po sedmi letech onemocněl můj dvanáctiletý syn infekční žloutenkou a musela jsem několik měsíců zůstat doma kvůli přísné dietě. Potom přišla práce ve zdravotnictví, vozila jsem lékaře a někdy i sestry za pacienty a sloužila čtyřiadvacítky na lékařské pohotovosti. Také bylo deset let v "taxíku." Deset let zajímavé, barevné a opravdu těžké práce. Z počátku deset i dvanáct hodin denně. Začala jsem jezdit i v noci, to se přece jen víc vydělalo a už ne tolik hodin. Práce náročná na čas, na počasí. Když bylo ošklivo, sychravo, namrznuto, když se nejhůř jezdilo, bylo nejvíc zájmu o taxíky. Sloužila jsem všechny Silvestry, jen Štědrý den byl "tabu".
Po deseti letech jsem začala toužit po normální pracovní době "od - do", po volných víkendech a po jistém platu. Začala jsem rozvážet droždí po různých částech Prahy. To mi vydrželo až do důchodu. Za těch třiatřicet let za volantem jsem vystřídala pěknou řádku aut, od osobních přes sanitky a dodávky až k nákladním. Všechny ty roky jsem svou práci milovala a byl to pěkný kus života.
