Také vzpomínáte na ty tajné večery s rádiem u ucha a rušeným vysláním jménem This is the Voice of America? Ano, Hlas Ameriky byl vedle Svobodné Evropy jedním z mála zdrojů necenzurovaných informací, které jsme si mohli za socialismu poslechnout.
Vysílač, který se stal symbolem americké svobody, demokracie a dobré rozhlasové žurnalistiky, se v éteru objevil už v únoru 1942, jen 79 dnů poté, co USA vstoupily do druhé světové války. Hlas Ameriky, ve kterém za války pracovali takoví velikáni jako například Jan Werich a Jiří Voskovec, byl založen jako vládní instituce. Její hlavní náplní byl původně mezinárodní zpravodajský servis určený posluchačům v zahraničí, jako státní stanice totiž nesměla vysílat na území USA.
Studená válka zamíchala kartami. Západ chtěl dostat do východní Evropy „zakázané“ informace. A udělal pro to samozřejmě všechno. Vysílače rozmístěné na našich západních hranicích byly natolik silné, že je komunistické rušičky nedokázaly zcela eliminovat. Poslech Hlasu Ameriky byl tedy poněkud nekomfortní, ale stále dostačující.
„Byl to demokratický fenomén doby socialismu, přemýšlivější lidé trávili mnoho večerů u rádia,“ vzpomíná sociolog Jan Závozda.
Přesně před deseti lety, 27. února 2004, vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky v češtině, slovenštině a jazycích dalších osmi středoevropských a východoevropských národů, skončilo. Už nebyl důvod, média v těchto zemích byla opět svobodná a studená válka skončila.
Ukončení studené války, vznik nových demokracií v Evropě a v neposlední řadě i rozpočtové potíže americké vlády zesílily v roce 1990 tlak na omezení činnosti nebo dokonce zrušení stanice. České a slovenské vysílání se od sebe oddělily 28. března 1993, v té době se už těžiště působení Hlasu Ameriky přesouvalo do problémovějších oblastí.
Hlas Ameriky je tedy pro nás minulostí, ale i díky němu žijeme v demokratické společnosti, jakkoli má mnoho nedostatků.
