Ještě týž den co jsme opustili Lom a zastavili se v kempu u řeky Otta jsme pokračovali nahoru a pak dolů, tedy na místa nazvaná Dalsnibba a Geiranger. Nohy nás nebolely, protože jsme se vyvalovali v autech a i kdyby, tak jsme to nevnímali, protože oči se doslova vpíjely do okolí silnice, po které jsme projížděli.
To, co jsme po několika desítkách kilometrů spatřili s námi doslova prásklo o zem. Fantazie. Více sněhu než v jiných letech, místy při výjezdu na vyhlídku Dalsnibba až třímetrové vrstvy, jezero s ledovými krami a hned vedle kvetoucí skalničky. Prostě pohádková krajina.
Pokud chcete nahoru na turisty obleženou Dalsnibbu, musíte odbočit z patnáctky vpravo, než se nadáte, stojíte před závorou a u okénka domku se na vás usmívá plavovlasá Norka a mává na vás vstupenkou /jízdenkou?/ za 100 NOK /norské koruny/ pro jedno auto. Zaplatíte, závora se zvedne, nezaplatíte, závora se nezvedne. Nejlépe je ovšem přijet tak jako my až ve večerních hodinách, kdy slečna z pokladny už doma večeří kozí sýr a zapíjí jej kozím mlékem. A to byl tentokrát náš případ. Přijeli jsme a závora byla nahoře a turistů poskrovnu.
Serpentiny nahoru dovolují prohlédnout si hory kolem dokola aniž je třeba kroutit hlavou. Cíl je ve výšce 1500 m a je to plošina na temeni kopce s výhledem na všechny strany a nejvíc láká výhled na Geiranger hluboko v údolí na konci geirangerského fjordu, tedy o oněch 1500 m níže. A vidíte, jak se silnice k tomuto místu chlubí oblými tvary. Hodinku jsme poseděli, od osmi do devíti a slunce jakoby s námi chtělo putovat až do rána. My ovšem toto přátelství vítali, protože dodávalo našim fotografickým výtvorů zvláštní příchuť, která se nezměnila do dneška.
Pak už jedeme dolů do Geirangeru a ani nepočítáme úspory za benzin nebo naftu, které nám vzniknou. Za půl hodiny jsme nad Geirangerem na odpočívadle, kde je na skále postaveno betonové křeslo, které místní obyvatelé postavili z vděku za morální i finanční pomoc norské princezně. A tak jsme do něj posadili Andrejku, jediný ženský element ve výpravě a vzhledem k odpovídajícímu věku a vzhledu jsme po návratu domů obelhávali naše zvědavce setkáním s norskou princeznou.
Sjeli jsme dolů do přístavu, který už podlehl nočnímu klidu. Jsme tu už potřetí a tak nám pohled na hemžící se turisty, kotvící obří výletní lodi ani na autobusové nádraží, plné autobusů nijak nechybí. Večeři za 500 Kč v bufetu, použití WC za dvacku, krabičku cigaret za dvě stě padesát vynecháváme. Máme svoje zásoby a ještě nemodrají až na chleba. Lékař výpravy ovšem prohlásil, penicilin se vyrábí také z plísní a jak tělu pomáhá. A tak se poobjímáme s Trollem, který stále stojí na svém místě a zřejmě ani neuléhá ke spánku a jedeme dál. Nováčci jsou sice smutní, ale příslib, že někdy třeba ten denní cvrkot zažijí je trochu uklidňuje.
Pospícháme. Abychom mohli přejet po Orlí cestě k dalšímu cíli, musíme ještě stihnout trajekt v Lindsdalu přes Tarfjord. Poslední jede v 23 hodin. Ovšem neodpustili jsme si kratičkou zastávku nad Geirangerfjordem s výhledem na vodopád Sedm sester. Aby ne. Je jedním z nejkrásnějším v Norsku a je tvořen sedmi prameny. Někdy si zaplatíme cestu lodí až k němu, abychom se s ním mohli trochu polaskat. Ale teď už honem k trajektu. Stihli jsme to.
A pokud jste to stihli i vy, napište, jestli máte po ruce mapu, nebo vám ji mám přikládat. I já rád cestuji po mapě. V současnosti po Madagaskaru.
