...pokračování.
Do Trondheimu jsme přijeli v době, kdy místní psíčkaři ještě ani nevenčili psy a bylo tedy pod nohama bezpečno. O tom, že by Norové v tuto dobu jezdili do práce, nemůže být ani řeč. Katedrálu Nidaros otvírají až v devět hodin, a to jsou průvodci určitě naštvaní, že musí tak brzy z kutlochu. Protože ráno je moudřejší večera napadlo nás zajet za město a spočinout.
Žaludky nám naříkaly zcela nahlas, mohly to však být zvuky příbuzné, nikoliv však totožné. Vzorkujeme (v expediční hantýrce to znamená, že si dáváme z bohatých a rozmanitých zásob v co hrdlo omezeně ráčí). To ovšem už sedíme u stolků na parkovišti a vyhlížíme, kde složit kosti alespoň do doby, než se nováčci vrátí z Trondheimu, kde před chvíli odstartovali. Trávník je tu zelený jako brčál, ovšem tady psíčkaři už byli. Nevadí, těla si s tím poradí. Nechme je spát a vzhledem k hlasitému chrápání příchozí turisté zanechávají od nich uctivý odstup. Neuběhlo ani pět minut a odloučená "výprava" byla zpět. Že netrefí a jestli bych s nimi nejel. Souhlasil jsem a cestou ze sebe sypal vědomosti o Trondheimu, tomto královském městě, neboť jsem je tentokrát navštívil už potřetí. Leží totiž na trase E6, kterou skoro každoročně projíždíme.
„Tož jedeme do norského korunovačního města,“začal jsem do nich hustit a pokračoval „založili jej v roce 997 a mockrát vyhořelo. Šak vidíte kolem sebe nějaká jiná stavení než dřevěná? Vloni jsme tam viděli uprostřed města jeden požár. Hasiči jsou však už zvyklí a tak zásah je coby dup a dřeva je v Norsku bohatě.
Co je největší tahák pro turisty v Trondheimu? Katedrála Nidaros, největší ve Skandinávii a u ní zaparkujeme. Abychom ušetřili za vstup, který je 100 NOK na osobu, po našem za 330 kaček, budeme vystupovat jako rodina. Já budu jako děda, Jaro jako můj brácha, Andrejka, Jirka a Zdeněk moje odrostlé děti.“ Stalo se a zaplatili jsme necelých 300 „noráků“.
Obešli jsme prostorné náměstíčko před katedrálou, pochválili místní WC, procvakali všechny fotoaparáty a vstoupili do katedrály. Zákaz fotografování v katedrále stále visel hned u dveří a fotografovat přes zákaz a bez blesku bylo vzhledem k obvyklé kostelní temnotě nemožné. Ale párkrát jsem si blesknul. Vnitřek rovněž impozantní a všichni se těšili na výstup po kruhovém kamenném schodišti na vrchol věže. Já ne. Byl jsem tam předloni a málem mne museli v jednom místě kolegové vyprošťovat vzhledem k šířce schodiště a mým tělesným proporcím /101 kg ž.v./. Poseděl jsem v lavici, podřimoval a vzpomínal, jak mne vloni z katedrály vykázali, protože jsem měl přes rameno kameru a protože zrovna vystavovali v katedrále norské korunovační klenoty, bylo zakázáno dokonce i nosit dovnitř fotoaparáty a kamery.
Za půl hodiny jsme zase byli všichni pohromadě. Plni nadšení a s pokleslými víčky na mne spustili, kam půjdeme dál. Prošli jsme se kolem arcibiskupského paláce (nyní muzeum), který naštěstí otvírali až odpoledne a vydali jsme se přes město nejkratší cestou ke starému trondheimskému mostu Gamble brua a prohlédli si staré město, které sleduje řeku Nidelvu po obou březích a mnoho domů je do ní vestavěno na dřevěných sloupech. Domy hrají všemi barvami. Až se mně dělaly mžitky před očima. Ovšem když jsme se vraceli k autu došlo mně, že ty mžitky signalizují pořádnou únavu. A tak jsem se schoulil na pravém zadním sedadle v autě a usnul jak mimino. Ani jsem nezaznamenal, že na parkovišti se k nám připojila už vyspaná druhá část výpravy a pokračovali jsme vzhůru na sever.
Pokračování příště...
