Divadlo a naše rodina patří k sobě jako měsíc a noční obloha. Už naše babička hrála a zpívala s ochotníky v Hošticích u Volyně. Velmi často nám o tom vyprávěla a vzpomínala celý život. Právě tak my, tedy já a sestra, vzpomínáme s láskou na ni.
S ní jsem byla poprvé v divadle na Faustovi a Markétce. Bylo mně pět a děj jsem příliš nechápala. Ale poprvé jsem přivoněla k divadlu. Byl to veliký zážitek. Voněly šminky a pudr, herci v krásných kostýmech, perfektní kulisy. Dodnes si to pamatuji a jsem celá povznesená, jak jsou ty vzpomínky silné.
Milovala jsem výchovné koncerty. Chodili jsme na ně asi od šesté třídy a pro mě to byl nesmírný zážitek. Nejen, že jsem se mohla svátečně ustrojit, ale celý den byl prosáklý hudbou a vůní divadla. Dodnes, když se otevře opona, nasaji nejprve tu vůni. Chodila jsem s kamarádkou na "stojáka", nosily jsme si noviny, zuly lodičky a stály na novinách. Po prvním jednání jsme obsadily prázdná místa v přízemí a užívaly si vsedě.
Studovala jsem pak v Karlových Varech a navštěvovala tamní divadlo nejméně jednou za měsíc. Právě tak v Plzni, kde jsem chodila na operu a na balet. Ve Varech na úžasné činohry a muzikály. Do Puppu jsme chodívali na Hovory s Miroslavem Horníčkem.
S mojí budoucí tchýní (toto slovo užívám jen kvůli srozumitelnosti) jsme zase chodily na operety. Zjistila jsem, že je všechno krásné, je-li to krásně zahráno. A Divadlo J.K.Tyla v Plzni nikdy nezklamalo a výkony herců byly úžasné, byť už hráli pokolikáté. Vždycky to byl a je zážitek.
Dlouho jsem chtěla patřit mezi sbor divadla a dokonce jsem se zúčastnila zkoušky se sbormistrem. Ale zradily mě hlasivky, netušila jsem, že mám začínající nedomykavost. Dávali Oněgina, kterého jsem četla česky i v originále a operu jsem znala z gramofonových desek. Sbormistr mě vedl zákulisím a já měla na krajíčku, že ty moje blbé hlasivky zbořily můj sen. Byla jsem předána uvaděčce, ať mě někam posadí. Hleděla jsem přes proudy slz na jeviště a říkala jsem si: "Mohla jsem tam být s vámi."
Nakonec jsem přece jen měla co dočinění s divadlem. Tedy spíš s "Divadélkem Božkov", kde jsme při dramatické výchově jako melouch nazkoušeli s dětmi od šesti do jedenácti let divadelní pohádky, jenž jsem psala každému dítěti na tělo, aby roli zvládlo a nemělo strach a trému. Také jsem musela počítat věty, aby někdo neměl méně než stejně staří spolužáci. Prvňáčci měli pár jednoduchých vět, aby se otrkali, zkušenější děti měly víc textu a už hrály divadlo. Někteří byli tak dobří, že jsem si mohla dovolit textem je přímo zavalit.
Stalo se mi také, že si jedna dívenka najednou usmyslila, že na jeviště prostě nepůjde, tak jsem do jejích šatů navlékla jednu šikulku šikovnou a s malou nápovědou jsme to dohráli.
Na konci každého našeho představení jsme zpívali závěrečnou píseň, někdy jsem použila melodii, která provázela děj a napsala jen slova, jednou jsme zpívali Blázny z povolání, kterou jsme museli opakovat, aby si ji mohli zazpívat i diváci. Jednou jsem vymyslila kabaret, použila jsem opravdové situace, jen jsme je ještě více přikořenili a diváci se mohli ztrhat smíchy. Ve všech pohádkách jsme měli zpěvy a tance, i balet.
Byla jsem scénárista, režisér, kostymérka (kostýmy jsem šila), výtvarník, osvětlovač, nápověda, inspicient, skladatel (někdy), autor textu písní, a další štáb v jedné osobě. Mnohdy také uzlíček nervů. Ale děti byly tak nadšené, a tak moc chtěly hrát, že nebylo oddychu. A já to pro ně dělala ráda.
