S trochou nadsázky se dá říci, že jsem uměla jezdit na kole dřív než chodit. Jezdím na kole od dětství, v létě v zimě, do práce z práce i na dovolené. Na první pohled všední prohlášení skrývá velké množství různých zážitků, veselých, dramatických, úžasných setkávání s přírodou a jinými kolaři. Dá se říci, že jsem na kole závislá.
Ovšem nepatřím k cyklistům, kteří nasednou na kolo a vypálí, aby najeli co nejvíce kilometrů. Opak je pravdou. Patřím mezi cyklisty vytrvalce a vyznavače pomalé jízdy. Není nic krásnějšího než z kola pozorovat okolní krajinu. Ráno vychutnat svítání slunce, které stoupá nad obzor, večer pozorovat červánky slunce zapadajícího, při letních cestách vnímat sálavý žár i osvěžující déšť. Kopce pro mne nejsou výzvou k vyšlapání, nýbrž možností odpočinku při pěším výstupu. Důležité je pro mne dosáhnout stanoveného cíle.
K jízdě na kole patří i pády, ať zaviněné či nezaviněné. Pátrajíce v paměti vybavují se mi jen dva. První ještě v dětství s následným omdlením i ručním poučením, že se nemám motat mezi koňskými potahy. A druhý? Na přelomu podzimu a zimy jednoho večera při cestě ze zaměstnání, kdy se vytvořilo náledí, které na asfaltce až tak vidět nebylo, ale při vjezdu na silniční kostky se projevilo v plné síle. Jak jsem se ocitla v příkopě, jsem ani nestačila postřehnout. Různých kolizí na sněhu nebo náledí či soupeření s protivětrem bylo mnoho, ale ač je to k nevíře, žádné pádem nekončily. Snad při mně stál skřítek Kolečko, dobrý duch všech cyklistů. Nevěříte? Jen zapátrejte v paměti a vzpomeňte si, kolikrát se vám na cestách podařilo vyřešit situace, které se zdály být neřešitelné?!
Ovšem nepatřím ani mezi cyklisty, kteří si umí svá kola opravovat, a to bývá problém. Najít ochotné a šikovné opraváře hlavně na cestách obnáší pevné nervy a štěstí na dobré lidi. Přes všechny nesnáze zaviněné mojí nešikovností mě jízda na kole baví. A nějaké drobnosti, že ať jedete kamkoli, je to vždy proti větru, že za chybějící součásti výbavy můžete vždycky vy, nás cyklisty nerozhází. Dovolené na kole se máloco vyrovná, i když nějaké mouchy by se našly.
Mapy! Jezdíce po cyklostezkách, neobejdeme se bez nich. Nevím jak vy, ale také máte pocit, že se nikdy neshodují s realitou? Kde má být podle mapy odbočka, není nic. A když na ní narazíte po několika desítkách metrů, zjistíte, že na mapě zakreslená není a dovede vás úplně někam jinam, než potřebujete. Zkoušíte se zorientovat podle hlavních bodů – železnice, potoka, kostela, hranice lesa. Výsledek? Kde měl být potok, vede železnice. Kde má být benzinová pumpa, stojí kostel. Začínáte mít dojem, že dobrý skřítek Kolečko je poněkud škodolibý? Souhlasím. Když se konečně vzdáte a zeptáte se jediného člověka, kterého potkáte, je to zaručeně cizinec. Pokud souhrou náhod narazíte přece jen na místního člověka, vysvětlí vám cestu tak, že stejně ničemu nerozumíte. Jenže přesně v okamžiku, kdy definitivně zabloudíte, se vám to začne líbit, neboť většinou objevíte příjemnou hospůdku či příjemné místečko, které byste a mapou zaručeně minuli. A přesně v tom okamžiku byste putování na kole nevyměnili za žádné jiné. Kdo jednou okusil pohled na přírodní scenérie ze sedla kola, zůstává mu věrný i přes občasnou nepřízeň počasí. Také to tak máte?!
Ať tak či onak přejme si navzájem hodně společně našlapaných kilometrů, příjemné zážitky z jízd a váhajícím, zda jet či nejet, neváhejte a zkuste. Litovat nebudete.
