Do školy jsem to měl tak dva kilometry, chodil jsem pěšky s koženou, hranatou brašnou na zádech, v ní slabikář, tabulku, houbičku a dvě jablka, ve druhé třídě ve futrále pero, náhradní špičku, tužku, gumu, štětec, misku na barvy, vodové barvy a dva kluci ze třídy měli i struhátko na tužky. Nechyběl krajíc chleba s máslem. Na jaře a na podzim mne občas svezla do školy paní učitelka Ledenová, která tam dojížděla z vedlejší vesnice na kole a na nosič jsem se dobře vešel.
V první třídě jsme byli jako v Jiříkově vidění. Samé novoty. Kamínkem jsme kouzlili na tabulku, která byla svým tvarem podobná dnešním tabletům první písmenka, okoukaná ze slabikáře a koktali "Má máma má málo masa" nebo po čase už plynuleji četli "Zajíc seče otavu...". V náboženství nám pan katecheta (učitel náboženství, který nemusel být knězem) vtloukal do hlavy katechismus, a tak jsme uměli brzy modlitby a desatero jako když bičem mrská. Němčina byla každý den jako čeština a počítat jsme uměli do desíti coby dup. Ein, zwei - polizei, drei, vier - offizier, fünf, sechs - alte hexe, sieben, acht - gute nacht, neun, zehn - schlafen gehen. Němčinu jsme neměli rádi a Hácha z Hitlerem na stěně utržili nejednu ránu houbou, která byla na utírání tabule. Žasnu, že i po tak dlouhé době znám spoustu německých slovíček, i když si s nimi ve větách nevím rady.
Třída byla myslím tak pro třicet dětí, lavice pro dvé a jedna v rohu, oslovská, jenom pro jednoho. Tam putovali zlobilové nebo ti, co nestihli nebo zapoměli úkoly. Na lavici před každým žáčkem byl zabudován kalamář a pan školník jej denně doléval a maminky ob den čistily skvrny od inkoustu na rukávech nebo kalhotech. Rákoska byla na svém místě v šuplíku katedry vedle třídní knihy.
Používala se dost často, i panem farářem, který vystřídal pana katechetu a exekuce probíhala tak, že provinilec nastoupil na stupínek a vyzván: "Natáhni ruku", což žáček se zaťatými zuby udělal a obdržel na dlaň několik ran, které sice bolely, ale nebyly nic moc. Vím to, protože jsem jich zchytal nepočítaně. Ve čtvrté třídě jsme se dokonce sázeli, kdo jich obdrží nejvíc. Pan učitel se o tom nějak doslechl a celou soutěž utnul: "Výplaty budou v kabinetě a výherce najde odměnu na vysvědčení tam, kde jsou oznámkovány mravy."
Větší exekuci za celých pět let obecné školy jsem zažil jen jednou, to když do třídy Jura Skýpala donesl v květnu pytlík s chrousty a uprostřed hodiny je vypustil. Bylo jich nepočítaně. Huronský řev přilákal pana ředitele i pana školníka a Jura dostal v kabinetu deset na holou. Stal se tak hrdinou na další rok.
Rodiče považovali tento způsob výchovy za normální a my, kteří se podrobili výchovným metodám, jsme to doma rozhodně neřekli, protože hrozilo nebezpečí, že dostaneme ještě přidáno.
V pětačtyřicátém nás učil pan učitel Tomšík a ten mě vyznamenal. Před prázdninami mně svěřil úkol naučit se báseň a přednést ji u pomníku padlých z první světové války. Tak to na mne zapůsobilo, že jsem zabral co to šlo a udělal zkoušky na gymnázium. A tam to bylo něco úplně jiného.
