Na téma šetření energiemi toho bylo už napsáno moc. Různé studie i babské rady, zhasínání v místnosti, šetření na topení, spotřebiče s menší spotřebou energie i změna poskytovatele. Ale naučit se hospodařit s energií vlastní, neplýtvat jí a umět si ji doplnit, to se musí naučit každý sám.
Pravda, i na to existují studie a rady. Jenomže tady to nebere moc lidí vážně, považují to za šarlatánství, hlouposti. Jiní zase nepoznají, že jsou už sami vyčerpaní, že potřebují pomoc. Jsou samozřejmě rady všeobecné – pořádně spát, nepřipouštět si zbytečné starosti, ale dokážeme to? Spousta lidí se proto zbytečně stává „vysavači“, těmi, co životní energii z okolí kolem sebe odsávají.
Taky jsem jeden čas „vysavačem“ zřejmě byla. Utěšuji se tím, že ne povahou a sklonem, pouze se na mne sesypalo tenkrát tolik problémů, tolik starostí, že jsem opravdu mlela z posledního. Zachraňovala mne tehdy jen rutina, už jsem nedokázala moc problémy řešit aktivně, jen jsem dělala, co bylo nutné. Představila jsem si je jako tisícihlavého draka. Jeho hlavy syčely, vystrkovaly na mne jazyky, ukazovaly zuby, řvaly. Já jsem proti nim stála bez brnění, neměla jsem koně a meč, byla jsem bosa s tupým nožem v rukou. Každý den jsem likvidovala jen hlavy, které byly největší a nejvíc na mne řvaly. Těch ostatních jsem si prostě nevšímala. Časem buď dorostly nebo naopak zakrněly a přestaly strašit. Největší jsem opižlala, nové se zase narodily.
Ty zlé časy jsem přežila. Přežily je se mnou i mé děti, ony tehdy byly to jedno z mála, co mne nutilo nepadnout.
Poznala jsem i mnoho nového, dobrého, spoustu lidí ochotných nabídnout pomocnou ruku. Pochopila jsem, že život nám vždycky nabízí nějakou šanci. Jinou alternativu. Něco na výběr. A je jen na nás, jestli se jí chopíme.
Nyní žiju spokojeně, vyrovnaně, občas si ke mně lidé chodí i pro radu. S manželem jsme si nedávno pochvalovali, jak je nám v tom důchodu dobře. Jistota stálého (i když nižšího) příjmu, děti samostatné, zdraví zatím v pohodě, doma teplo, zájmy se navzájem doplňujeme.
Využíváme všeho, co nám život nabídne a není toho málo. Radujeme se, že svítí sluníčko, že se zlepšuje zdraví malého vnoučka, jak nás radostně každé ráno vítá zrzavý pejsek Ferda, že se nám po týdnu vrátila zatoulaná kočka. Že máme jeden druhého.
A každá další příležitost vždy jako by čekala, až na ni budeme připraveni.
Tak jsem i já dostala šanci stát se modelkou a hle, ono to vyšlo. Kdyby mi bylo dvacet, tak se mi to nemohlo stát. Nejsem ani vysoká, ani na to nemám postavu. Prostě – další výhoda vyššího věku.
Každý z nás dobíjí svou životní energii jinak. Ale v něčem se nelišíme. Všichni to děláme aktivně, s chutí a užíváme si to.
Dámy, přihlaste se za modelky, stojí to za to. Mladé na nás nemají. Musí splňovat parametry, my ten náš splňujeme na sto procent. A každým dnem si ho ještě vylepšíme. Já už mám svůj den slávy za sebou, na vás ještě čeká. My jsme byly první, vy se zase můžete vyvarovat našich chyb. (Když jsem se viděla, jak tam kvůli trémě koukám všude jinde, jen ne na lidi, byla jsem si sama k smíchu. Ale smích přece život prodlužuje.)
Tak vám ostatním držím palce, ať vám váš den taky vyjde! A já se těším, že mi ještě život nabídne další neuvěřitelné šance, třeba abych se proletěla balónem či se potápěla v moři u Velkého bariérového útesu. (Z výšek mám respekt a potápět se neumím.)
Teď už věřím, že je všechno možné.
