Válečné sestry se neznaly

Jako každoročně si v těchto dnech připomínáme vítězství nad hitlerovským Německem a konec války. Jsem v tomto směru hodně \"poznamenaná\" svým povoláním. K mé práci ve Vojenském historickém archivu patří totiž i správa dokumentace z 2. světové války.

S archivní dokumentací jsou spjaty různé lidské příběhy, které často zasahují i do současnosti. K mým nejmilejším vzpomínkám patří příběh, do kterého jsem byla vtažena právě jako archivářka a správkyně fondu našeho zahraničního odboje. Dostala jsem k vyřízení žádost jisté Angličanky jménem Susan, která pátrala po svém původu. Narodila se koncem války v Anglii, její matka byla česká Židovka, která uprchla před Hitlerem do Anglie. Tam se seznámila s naším zahraničním vojákem, vzali se a v roce 1942 se jim narodila dcerka Miriam. Otec dítěte byl ale v roce 1944 přeložen na východní frontu a tam bojoval až do konce války. Jeho žena zřejmě mezitím navázala vztah s jiným mužem a počátkem roku 1945 se jí narodila Susan. Jelikož ale nebyl otcem dítěte její manžel, dala dcerku k adopci. S manželem a starší Miriam se pak vrátili do Československa. Susan se o svém skutečném původu dověděla až před svatbou od židovské komunity v Anglii. Od té doby pátrala po své matce a nevlastní sestře. Bylo to však v době uzavření hranic mezi Východem a Západem, kdy mezi námi neexistovaly žádné kontakty. Pátrání pokračovalo až v 90. letech, kdy už měla Susan dospělé syny. A teď najednou se \"svezlo\" i na mě. Mám ale ráda tu poněkud detektivní archivní pátrací činnost! Napřed jsem zjistila, že rodina si po válce změnila německy znějící židovské příjmení na ryze české. To se v té době dělo velmi často. Pak jsem se obrátila na Centrální evidenci obyvatelstva a zjistila, že v evidenci je jediná žena jménem Miriam, narozená v roce 1942, ale pod jiným příjmením, tedy vdaná. K té jsem obdržela i adresu. Poté jsem jela (byl únor, zima, tma) hledat paní Miriam na Petřiny na samý okraj Prahy. Bylo pošetilé domnívat se, že zazvoním a překvapím onu dámu sdělením, že ji po více než 50 letech hledá nevlastní sestra z Anglie. Na dané adrese na starém sídlišti nikdo takový nebydlel.  Jedna stará paní se ale překvapivě rozpomněla, že tam v 60. letech, po dostavění paneláku, bydlel mladý manželský pár, který se ale zřejmě brzy odstěhoval. Pátrání se dostalo na slepou kolej. Pomohla mi ale tehdejší ředitelka Archivu Ministerstva vnitra, která mi z dokumentace někdejší Státní bezpečnosti, do které bych se já nedostala, zjistila, že Miriam s manželem emigrovala v roce 1969 do Británie. Další pátrání už bylo pro Susan snadné a obě sestry se záhy sešly. Pro Miriam, která už léta působila jako profesorka na univerzitě v Sheffieldu, to bylo velké překvapení, protože vůbec netušila, že má sestru. Její rodiče už nežili, ale občas jela do Prahy navštívit svou tchyni. Pozvala sem i Susan a jejího muže, pro které to byla první návštěva Prahy v životě.

Nedovedu ani vylíčit, jakou jsem měla radost, když jsem viděla obě sestry pohromadě v Praze. Při mé pracovní návštěvě Londýna mě Susan pozvala k sobě do rodiny a rovněž Miriam se mi při další návštěvě Prahy ozvala a sešly jsme se. Takže vše dobře dopadlo a tak by to mělo být vždy. Archivní dokumentace nemá být zamčená v trezoru, ale má sloužit veřejnosti. A to je také smyslem naší práce v archivu!