Přicházím s "novým" poznatkem. Jsi-li zamilovaná, je jedno, zda Ti je 16 nebo 61. "Šestnáctka" neuvěří, "jednašedesátka" pochopí a žasne. Zatímco ta první neví o životě NIC a ta druhá téměř VŠE, tady si mohou podat ruce. Mám obojí zkušenost. Ta druhá je docela čerstvá.
Pár dní poté, co se ve mně vykřesala jiskra zamilovanosti, píšu svému Střelci. "Váhy se Střelcem to prý spolu umí!"
"Myslím, že všechno dobře dopadne, když Střelec to s Váhami zváží," je tu okamžitá odpověď. Nastává čas zamilovanosti a psaníčko střídá psaníčko. Nikdy není dost pozdě či brzy. Čas nerozhoduje. Přála bych si, aby můj Střelec měl dobrou mušku. Budím se uprostřed noci a éterem letí zprávička. "Nemáte vysvětlení pro mou bezesnou noc!? Třeba s kouskem romatiky?" Na druhém konci se taky nespí.
"Milá Marie, myslím, že přílišné VÁŽENÍ myšlenek, co si počít s tím drzým Oldřichem, přivodilo tu bezesnou noc! My Střelci v tom máme jasno - buď je to černé, nebo bílé. A mít za přítelkyni Vás, mě naplňuje jen pozitivními myšlenkami," neváhá s odpovědí Oldřich.
O pár hodin později: "A jaká myšlenka, která mně má zůstat utajena, Vás včera v autě napadla? Přece to nemůžete nakousnout a nedoříct," dožaduji se toho, co tuším. A jak překvapivá odpověď: "V tom autě jsem měl chuť dát Vám pusu. Jsem rád, že jsem to ze sebe dostal a příště si dám pozor, abych zas neřekl něco, čeho bych litoval."
"Tak Vy litujete, že jste mi chtěl dát pusu? Nebo litujete, že jste to napsal? Nebo, že jste mi ji nedal? C je správně," hraju si zamilovaně se slovíčky.
"Trefa, milá Marie, C je správně! Jdu spát s úsměvem štěstí na rtech, posílám pusinku, již smělejší a upřímnou a jsem rád, že se máme!"
Ani mě už téměř úsměv neopouští a poštu otevírám s příjemným rozechvěním. Chtěla bych, aby se to nepokazilo, aby to bylo jako zamlada. Oldřich asi taky.
"Mám sice hodně let," píše, "ale myšlenkami jsem opět na učilišti. Jsem rád, že Vás mám." Směle pokračuji: "Přidala jsem si Vás, milý pane, do kontaktů na Skype. Teď je řada na Vás, abyste mě přijal mezi Své."
Přichází téměř s vyznáním: "Já jsem si Vás, milá Marie, dávno mezi Svou přijal, neznárodnil, ale oblíbil."
"Znárodněna bych nikdy nechtěla být! Jsem ráda, že jsem vždy Svá a teď taky trochu Vaše."
Vypadá to, že se dostaví zase jedna bezesná noc. Milostná korespondence se těžko opouští. Naštěstí přichází se zásadní zprávou: "Tak trochu Moje Marie, že jste Svá, to je právě na Vás krásné. Přeji Vám dobrou noc a dovoluji si přibalit i internetovou pusinku. Snad nejsem příliš troufalý..."
"Jak asi chutná TA internetová," neodpustím si, "ale díky za ni. Troufalče! A dobrou noc!"
