Nesdílím nadšení z cestování do ciziny. Pro mne je to starost. Mám dobré pojištění? Mám dost peněz? Neztratím se? Domluvím se? Neonemocním? A také cestovat neumím, proto jezdím jedině ve skupině. Kdysi jsem takto navštívila Istanbul.
Ano, dýchla na mne historie, ohromilo mne museum sv.Sofie, nádhera Modré mešity, nekonečný bazar, cesta za Bospor...Ze vší té nádhery jsem měla unavené všechny smysly. Právě včas jsme se v pozdním odpoledni usadili v prosklené restauraci na střeše hotelu. Sluníčko se pomalu sklánělo k západu, v uličkách Istanbulu se ploužily stíny, dlouhonohé kočky se líně protahovaly na zídkách u domů. Z minaretů mešit se nesla modlitba muezínů. Hezká chvíle...nevím, proč já jsem si právě v této chvíli vzpomněla na domov.
Vybavil se mi západ slunce v lese na Chlumské hoře, kde jsem strávila nejednu noc v seně na posedu pro myslivce. Víte, jaká je to krása, když zapadá slunce a usíná les? Vnímáte ty vůně, paprsky, které malují mezi stromy roztodivné obrazce, šelesty v korunách stromů, vytrvalé tepání datla, jak má starost o zdraví lesa. Ptáci pomalu utichají, sem tam zapraská větev, když zvěř spěchá do úkrytu. Naposledy zapípá ještě holátko v nedalekém hnízdečku. Slunce zapadne a nastane minuta naprostého ticha. Takový klid a mír. Pak se ozve sametové houkání sovy a než spustí svoje rejdy šelmičky, co se vydávají za potravou, máte čas vnímat vůni lesa a jeho pryskyřic, která sládne a sílí. Nastane pohádková noc.
Probudíte se ještě za šera. Obloha se jasní, s prvním paprskem slunce, který pozlatí vršky smrků a borovic se ozve pípání z hnízd a do života se hlásí ptačí mláďata. Kdy se spustil koncert ptačího halekání ani nepostřehnete. Prostě les najednou zvučí, zpívá, šelestí, hučí a voní a voní...a vy máte v duši pohodu a nesmírný klid.
Kdybych si musela někdy vybrat svoji dovolenou, bylo by to doma, za humny, v lese.
