U telefonu sedím,
napjatě zprávu čekám,
strnule jenom hledím,
už dopředu se lekám,
že sluchátko mi sdělí
ten rozměr pravdy celý
a bude toho znění,
že maminka už není.
Vždyť člověk nikdy neví,
kdy přijde jeho chvíle
a život je jen prevít,
v něm vše je nahodilé
i když tam musí každý,
konečný verdikt: navždy...
Zármutek v duši mám, ale i naději,
že chvíle ta opravdu přijde až později,
naděje vždycky je, byť i jen malinká,
kdo víc je člověku, než jeho maminka.
°°°°
Telefon zazvonil,
zvedl jsem sluchátko,
dech se mi zatajil,
však jenom nakrátko,
ve smutku, v trápení,
bylo mi do zpěvu
po dobré zprávě té,
cítil jsem úlevu,
stav sice vážný je,
Maminka přežije!
| Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek. |
