Na hřišti, kde bylo pískoviště a pár prolézaček, se scházely odpoledne děti z celého okolí. I několik maminek posedávalo na lavičkách a debatily a debatily. Kousek od pískoviště, na kmeni spadlého stromu, sedávala nenápadná starší paní silnější postavy. Vždy měla v ruce nějakou práci. Pletení, háčkování, zašívání. Co chvíli pozvedla oči a zavolala: "Fanoušku, drž se, ať nespadneš! Maruško, neumaž se! Marečku, pomoz Haničce, víš, že nevidí. Dežo, vylez z toho křoví, Marečku, přiveď mi ho!" A věnovala se zase své ruční práci.
"Děti, pojďte si pro svačinu" a rozložila na kmen ovoce, chléb či koláče a něco k pití. Děti se rázem seběhly. "No tak, pomozte Haničce, víte přeci, že špatně vidí! Marečku, vem si ještě koláč, ať zesílíš, podívej, jak jsi tenký. Podívejte, děti už jdou ze školy, pojďte, vezměte si svačinu." A skupina se rázem rozrostla o další čtyři děti.
K večeru maminky posbíraly své ratolesti a ubíraly se k domovu. Byl to zvláštní pohled na skupinku dětí kolem paní Běty. Nevidomou Haničku za ruku, Deža za tašku, Marušku s Fandou před sebou, Marek poslední vzadu. Zašli do dřevěné brány a zmizeli v jednom ze stejných úhledných domků.
Roky ubíhaly, děti rostly, rozešly se do světa. Byl to smutný den, když se všichni sešli na posledním rozloučení s mámou Bětou. Plakali všichni. Nevidomé Haně se slzy hrnuly zpod tlustých brýlí jako hráchy. Dežo posmrkával a stále si uhlazoval černé kudrny. Maruška a František se drželi za ruce. Obřad skončil. Hlouček mladých lidí se na nádvoří krematoria loučil. Objali se. Marek s vážnou tváří konečně promluvil: "Nebyli jsme její děti, ale ona byla naše máma."
| Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího příspěvku získá malý dárek. |
