Nazrál čas a já jsem v 61. letech odešla z pracovního procesu na zasloužený odpočinek. Plánovala jsem si, jak budu ještě více cestovat a poznávat svět. Jenže člověk míní a vše je najednou jinak. Můj manžel vážně onemocněl a péče o něj vyžadovala hodně času. Byla to pro mne velice náročná doba.
Hledala jsem pro sebe náplň života a tu jsem našla ve sportu, ke kterému jsem měla vždycky blízko. Začala jsem trénovat jízdu na kole. Nejprve jen dvě hodiny denně a postupně jsem za tuto dobu hravě najela 40 km v okolí svého bydliště. Vždy je ale něco za něco. Přestala jsem po obědě sledovat televizi, stejně tam nebylo nic kloudného ke koukání.
Na prověření své fyzické kondice jsem si zadala úkol - ujet za roční cyklistickou sezonu 5 000 km. Nejhorší bylo ujet těch prvních 1 000 km. Kolikrát to dost bolelo a těch jmen, co jsem si dala. Postupně to bylo lepší a nakonec jsem najela 6 200 km, průměrnou rychlostí 23 km/hod. Musela jsem s kolem do servisu, protože jsem sjela pneumatiky.
Jízdě na kole vděčím za svoji tělesnou i duševní svěžest. Lépe zvládám veškeré životní těžkosti a trable. Není dobře, že jezdím sama, ale zatím to zvládám. Kolaři jsou solidární národ, a když vidí, že mám problém, zastaví a pomohou.
Při jízdě na kole se mi stanou i humorné příhody. Jednou v létě jsem jela krásným Kokořínským údolím a v mírném stoupání jsem dohonila tři funící a tlusté manažery na kolech. Pot z nich stříkal, a tak jsem je předjela. Ten poslední prohodil celý brunátný: "To jsem si nemyslel, že nás předjede holka".
Byla jsem milosrdná, neotočila jsem se na ně, aby neviděli, kdo je to vlastně předjel. Jen podotýkám, že jsem na sobě měla funkční cyklistické oblečení, brýle a samozřejmě helmu.
